Bez nohou k vrcholu hory. Čeští vozíčkáři se na zádech nosičů dostali až na Mont Blanc
Vysokohorští nosiči mívají při soutěžích na zádech brikety či bečku piva. Zkoušejí tak kolik unesou při cestě vzhůru. Skupina šerpů z Česka se ale rozhodla svůj náklad změnit na živou váhu. Na záda si naložili své přátele vozíčkáře a vyrazili do hor. „Sám jsem měl vleklé problémy s koleny, vypadalo to, že budu muset se sportem skončit. Přestal jsem jezdit na kole, ale začal víc chodit a běhat. Když jsem se tak dokázal uzdravit a rozhýbat, chtěl jsem toho využít, abych pomohl jiným,“ vysvětluje svou motivaci Zdeněk Pácha (48), jehož koníčkem je právě vysokohorské nosičství. Před několika lety začal organizovat výpravy s vozíčkáři například na Ještěd nebo na tatranské Rysy, v srpnu tohoto roku uskutečnil svůj projekt Bez vozíku na střeše Evropy.
Společně s dalšími třemi nosiči, kteří na výpravu trénovali během závodů šerpů i se sedmdesátikilovým závažím na zádech, chtěl Pácha vynést dva vozíčkářeaž na alpský Mont Blanc. Ten leží na francouzsko-italské hranici a jeho vrchol se nachází ve výšce 4810 metrů nad mořem. Když Pácha začal hledat dobrovolníky, kteří by se nechali vynést, vozíčkáři Michal Koutný (41) a Jakub Ševčík (26) o projekt ihned projevili zájem. Oba jsou na vozíčku od narození a jinak by neměli šanci se na horu nikdy dostat. „Když chcete skočit padákem, tak máte strach, ale přesto to uděláte. A stejně jsem to měl já s touhle výpravou,“ říká Koutný. Nejdůležitější věcí při výpravách, kdy jsou vozíčkáři plně odkázáni na zkušenost nosičů, je tak úplná důvěra. Ta se mezi cestovateli tvořila už při předchozích výstupech v Česku. Jejich poslední výprava na Mont Blanc byla však nejnáročnější, a to jak fyzicky pro nosiče, tak i psychicky pro vozíčkáře.
Týdenní cesta započala ve francouzském městě Chamonix, odkud se skupina vydala lanovkou na vrchol Aiguille du Midi, jež leží 3 842 metrů nad mořem. K vrcholu Mont Blanc jim tedy zbývalo necelých tisíc metrů nadmořské výšky. „Odtud jsme chtěli udělat aklimatizační sestup na ledovec, ale počasí nám to nedovolilo. Úspěšnost sestupu se nedala moc odhadnout, počasí se měnilo z minuty na minutu. Svítilo sluníčko a najednou foukal silný vítr a skoro nic nebylo vidět,“ vzpomíná Ševčík.
Pomáhali asistenti šerpů
Vzhledem k tomu, že vozíky zůstaly na parkovišti ve městě Chamonix, byli hendikepovaní od té doby plně odkázáni na práci nosičů. „Strach jsem měl. Když jsem seděl na krosně zády k nosiči, tak jsem nemohl vědět, co je před námi. Kam šerpa šlapal, jsem poznal jen podle toho, jak se se mnou ta sedačka houpala,“ říká Koutný. Nepříjemný moment podle nosiče Páchy nastal například ve chvíli, kdy zavadil krosnou o skalní převis. Kvůli podobným momentům měli s sebou nosiči i dva asistenty, kteří jim v případě potřeby ukazovali, kam šlápnout. Celá výprava měla čtrnáct členů, včetně fyzioterapeuta či asistentů vozíčkářů. Součástí výpravy byl i režisér a kameraman, kteří o cestě připravovali dokument.
Vozíčkářům se však nikdy nic nestalo, a to i díky tomu, že byli pevně připoutaní ke krosně. „Ohrožení by vzniklo jedině ve chvíli, kdybych spadl já jako nosič. Zodpovědnost mám velkou a riziko samozřejmě existuje, ale nepřipouštím si ho,“ říká Pácha. Podle svých slov bere výpravu stejně, jako kdyby šel sám, jen je pomalejší. Se živou váhou totiž musí manipulovat opatrněji.
Nebylo vidět na krok
I proto muselo být šerpů více než obvykle. Potřebovali se v nošení střídat, většinou po dvaceti až třiceti minutách. „Ve výšce okolo 3000 metrů už jsme měli i málo kyslíku, v nižší poloze bychom vydrželi daleko déle,“ popisuje Pácha. Celou výpravu jim navíc znesnadňovala silná mlha a velká zima. Jeden z vozíčkářů, Ševčík, tak výstup na vrchol Mont Blancu ve výšce zhruba 3800 metrů nad mořem raději vzdal. V životě tak vysoko nebyl. „Je sice krásné vidět hory a přírodu, ale zároveň jsem pořád koukal pod sebe a hrozně jsem se bál. Cítil jsem, že už to nechci riskovat, když jsem viděl všude plochy pokryté ledem,“ vzpomíná Ševčík.
Skupina s druhým vozíčkářem se na samotný několikahodinový výstup k vrcholu vydala, nakonec však museli cestu zakončit asi 300 metrů před vrcholem. Počasí se zhoršilo natolik, že by cesta, která i takhle trvala dvanáct hodin, mohla být příliš riskantní. „Sestup byl totiž daleko složitější než výstup. Nosič se pohyboval pomalu po čtyřech, pro mě byla cesta dolů nejkritičtějším okamžikem,“ říká Koutný. Pácha jako organizátor celé výpravy musel rozhodnout, jaké riziko už si nemůže skupina dovolit. „Byl jsem otrávený, že nemůžu dál, ale nebylo vidět na krok a kdybych udělal jedinou chybu, letíme dolů. Stejně jsem musel čekat, až mi asistent ukáže, kam můžu dát nohu a kam ruku, abych se nezřítil,“ vypráví s rozmrzením Pácha. Počasí tentokrát št´astnému dokončení výpravy opravdu nepřálo, cestovatelé by se však o zdolání vrcholu chtěli pokusit i příští rok.
