„Nechci umět zpívat,” tvrdí hudební naděje Never Sol
O čem píseň Lay Down, která zazní na konci filmu Ve stínu, je?
Text spíš jen podtrhuje nějakou emoci, kterou má píseň i celý film vyjadřovat. Těžko se to popisuje. Je to pocit, který jde mimo mozek. Jako vztah k člověku. A může to být třeba partner, se kterým je vám dobře, ale přesto s ním, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, nemůžete být.
Vaše texty jsou často o vztazích?
Ano, ale taky se v nich odrážejí různé mé zkušenosti a postoje, které jsem získala a chci se o ně podělit.
Pro vaši kariéru je velmi důležitá kavárna Café v lese. Proč zrovna ta?
V počátcích kavárny jsme tam jednou večer začaly s mojí kamarádkou, skladatelkou Káčou Šantrokovou, jen tak ze srandy hrát na piano a zpívat a majiteli Ondřeji Kobzovi se to líbilo.
Od té doby tam pravidelně koncertujete?
Ano, v průměru jednou za tři měsíce. Nejdřív chodili vlastně jen naši kamarádi, ale postupně se to rozkřiklo a dnes chodí mnoho lidí.
Mezi nimi i Jan Muchow?
On přímo ne. Viděl mě hrát jeho kamarád Tomáš Zilvar, a ten mu o mně řekl. Já pak Honzovi poslala pár nahrávek, mimo jiné i Lay Down, a jemu se to líbilo.
Myslela jsem, že hudbu k písni Lay Down složil právě on?
Já přinesla základní kostru – akordy a text a Honza ještě s Michalem Novinskim jí dotvořili a dodali jí aranž, tak aby seděla k hudbě v celém filmu.
Čím, kromě hudební aranže, se podle vás píseň k filmu hodí?
Řekla bych, že je to určitá tíseň, kterou divák může z obojího cítit.
Byla vám Muchowova hudba blízká dříve, než jste se pracovně setkali?
Líbila si mi. Dokonce jsem měla doma některá alba, ale nijak podrobně jsem se o ní nezajímala.
Takže co jste si říkala, když vás oslovil?
Já jsem od toho z počátku nic nečekala, jen jsem si říkala, že je to skvělé. Skutečné nadšení přišlo až později, když jsem viděla, že ta spolupráce funguje. Honza totiž mojí tvorbu chápe a podporuje to, co v ní je.
Vaše kariéra tak začala velmi spontánně a nenásilně. Musela jste někdy později použít ostré lokty?
Naštěstí ne! Pro mě je tohle věc, kterou moc neumím a vlastně ji ani neuznávám. Nevím, jestli bych si mohla potom stát za tím, čeho bych takovým způsobem dosáhla. Vždycky jsem na sobě pracovala, skládala jsem, cvičila, ale nikdy jsem nikomu svou práci necpala. Samotné mi vadí, když mi někdo něco cpe, tak to nechávám na lidech, jestli si ke mně najdou cestu.
To je ve vašem oboru velmi odvážný postoj.
Ale zas na druhou stranu, člověk musí mít jasno v tom, co chce, jít za tím a nenechat s sebou vláčet. Musí mít jasnou koncepci. V tomhle ohledu by se dalo říct, že mám ostré lokty.
Setkala jste se s něčím, co vás mátlo, a nevěděla jste, jestli to chcete nebo ne?
Asi celé mé studium hudby a zpěvu bylo takové. V patnácti jsem na konzervatoři toužila potom mít dokonalou pěveckou techniku. V prváku to pro mě byla ta nejdůležitější věc, ale postupně jsem zjišt´ovala, že spíš nechci umět zpívat.
Zpěvačka, která nechce umět zpívat?
S tou technikou člověk ztrácí svou přirozenost. Teď jsem na dobré cestě k tomu, přestat zpívat dobře a začít zpívat jako já.
Většinou si skládáte texty i hudbu sama. Jak při své práci postupujete?
Začnu si hrát na klavír různé akordy, k tomu zpívám text nějakou neidentifikovatelnou řečí a nahrávám se u toho. Je zvláštní, že když si záznam pustím, dává text písně většinou smysl. To si nedokážu vysvětlit.
Studovala jste nejdříve populární a později jazzový zpěv. Jak jste si našla cestu k jazzu?
Poslouchala jsem Dianu Krall a Jamieho Culluma a říkala jsem si, že je to lepší než ten popík, který mě na konzervatoři učili. Později jsem se dozvěděla o oboru jazzového zpěvu na Konzervatoři Jaroslava Ježka a vysnila jsem si, že se tam dostanu. Nikdy nepochopím, jak se to vlastně mohlo stát, že mě opravdu vzali.
Možná proto, že jazz je založený především na emoci a vy k tvorbě přistupujete velmi emotivně…
Možná, ale všichni moji spolužáci byli o hodně dál. Bylo to na jednu stranu dobře, protože jsem musela hodně cvičit. Většinou to dopadlo tak, že jsem cvičila jazzové akordy a najednou jsem začala skládat. Sice jsem nedocvičila intonaci, ale měla jsem písničku.
Vaše hudba je tedy založená na jazzu?
Je jím určitě ovlivněná, ale přímo do toho žánru se zařadit nedá. Nevím kam moje hudba spadá, a nechám na ostatních, aby si mě zařadili.
A koho nebo co si máme představit pod názvem Never Sol?
Je to něco mezi projektem a pseudonymem. Vznikl v době, kdy měl jít původně do kin film Ve stínu. Tehdy jsem si říkala, že jméno Sára Vondrášková není úplně št´astné, protože tady je víc Vondráčkových. Dnes to vnímám spíš jako takový organismus, do kterého patřím já, Honza Muchov a bubenice Lenka Dundrová.
Jak pokračuje vaše spolupráce s Janem Muchowem?
Produkuje mi připravované album. A před pár dny měl premiéru polský film Yuma, ke kterému Honza dělal společně s Václavem Havelkou soundtack a já tam zpívám vokály. To pro mě byla další skvělá zkušenost.
Chtěla byste se filmové hudbě věnovat i v budoucnu?
Láká mě to. Ten způsob tvorby je ale jiný, protože vymýšlíte hudbu k nějakému konkrétnímu obrazovému materiálu.
Videoklip: