Možná nemají sílu svět změnit, ale mají sílu ho milovat

Dovezli mě sem, společně s rukavicemi a holinkami, dobrovolníci právě z tohoto hnutí. Abhisar, Jana a Pét´a. Abhisar je Čech, ačkoli jeho přijaté jméno bengálského původu svědčí o opaku. Znamená přítel.

Centrála Hand for Help (foto: Iveta Škrabalová)

V centrále Hand for Help je už více jak týden rušno. Asistentky zapisují každé ráno jména a rodná čísla těch, co se přihlásili k pomoci. Dnes je jich sedmašedesát. Vesměs mladí lidé. „Viděl jsem v televizi záběry na ty postižené. Sedmdesát procent z nich byli staří občané. Chtěl jsem pro ně něco udělat,“ odpovídá Jaroslav na mou otázku, proč se rozhodl spojit s humanitární organizací.

Na korbu Tatry nakládá společně s ostatními několik balíků desinfekčních prostředků. „Vaším úkolem bude, aby jste si našli práci sami. Každá skupina udělá, co bude třeba,“ vysvětluje shromážděným Jerry. „Dám vám na sebe telefon, abychom se mohli zase svolat,“ dodává a diktuje číslo. „Jsi svobodný?“ ptá se jeden z přítomných. „Svobodný a nezadaný,“ odpovídá se smíchem druhý. Všichni nasedají do vozu a vyzbrojeni odhodláním a dobrou náladou vyráží do nejpostiženějších oblastí. Návrat je plánovaný na sedmou hodinu. „Profesionál musí umět šetřit síly,“ říká Jaromír. „Ještě nás čeká hodně práce.“ Zatím odbilo devět. Na stěně ale vidím krom mapy se spoustou poznámek ještě jiné hodiny. Prý je na nich čas Haiti. Hand for Help tam totiž staví nemocnici. Abhisar, Jana, Pét´a a mnozí další jim pomáhají. Různé organizace jsou vzájemně propojené a spolupracují jak to jen jde.

Miliónový bezdomovec

Hand for Help se narodila u zubaře. Jaromír Dolanský kdysi podnikal v bezpečností sféře, ale v sedmadevadesátém roce uviděl z lékařského křesla povodně v Troubkách, řekl si: „Co tu sedíš? Seber se a jeď,“ a jeho život od té chvíle nabral zcela nový směr. Zatímco pomáhal druhým, přišel o firmu. Stal se z něj bezdomovec. Přesto do dnešního dne utratil asi osmdesát miliónů. Srší energií a je pro mnohé oporou. Společně s Pokedogem, což je kavkazký pastevecký pes kapesní formy, bydlí v zadní místnosti centrály Hand for Help a vysílá mise do celého světa. Pokedoga dostal od Gruzinců. Dárek za nemocnici. Pár příslušníků tohoto národa mu přijelo poděkovat dokonce osobně. Právě teď. Pomáhají obyvatelům libereckého kraje. A nejsou jediní. Přicestoval také jeden Holanďan a děvče z Jihoafrické republiky. Podle Jany jsou katastrofy strašné. „Ale lidé se díky nim vždy semknou.“ Bez zlého bychom zkrátka nedocenili to dobré. Zakladatel Sri Chinmoy Centra, které pořádá světový běh harmonie a podniká řadu dalších prospěšných akcí, prý kdysi řekl: „Nemám sílu svět změnit, ale mám sílu ho milovat.“

Jaromír Dolanský s Pokedogem (foto: Iveta Škrabalová)

Jaromírovi pomocníci teď shání trička. Potřebují jich spousty, s potisky, aby lidé hned poznali, že se mezi nimi pohybuje někdo, na koho se mohou obrátit. „Za dvacet minut jsem zpátky. Zkusím vietnamčíky. Teď by mohli dokázat, že i oni jsou součástí našeho národa,“ sděluje nám za chůze Jaromír. Stejně jako on i my opouštíme základnu a vyrážíme s nákladem směr Raspenava, Hejnice, Višňová a Heřmanice.

Češi jsou velmi empatičtí

Členové Oneness-Heart Tears and Smiles nepřijímají finanční dary. Peníze vybírají pouze mezi sebou, z čehož plyne, že své příslušníky neplatí. Vedle činnosti pro organizaci tak musí stíhat i normální zaměstnání. Jana je právnička a dnes s námi mohla jet jen díky tomu, že měla na tuto dobu naplánované volno. „Firmy, které by mohli darovat potřebné věci, často obvolávám ve chvílích, kdy není šéf v práci,“ žertuje. „Teď je to ale s tím sháněním složitější, je doba dovolených a my musíme jednat s kompetentními osobami.“ Přesto se jí podařilo naplnit Abhisarův transit až po okraj. Pét´a je studentka a Abhisar podnikatel. Když zrovna neřeší se sluchátkem v uchu pracovní záležitosti, tak přijímá objednávky toho, co je třeba. At´ už pro severozápad Čech nebo pro Haiti. Má kontakty po celém světě. Může za to běhání. Poznal při něm řadu dobrých přátel s dobrými úmysly. „Člověk do toho zkrátka spadl,“ a úsměvem konstatuje Abhisar.

Následky povodní (foto: Iveta Škrabalová)

„Češi jsou na vrcholu v tom, kolik věcí a času dokáží poskytnout jako jednotlivci. Nekomerčně, neslibujeme reklamu. Jediné, co od nás dárci dostávají, je diplom jako vyjádření díku,“ vysvětluje mi Abhisar. Třeba náš průvodce, kterého jsme v Hand for Help dostali, přijel z Plzně. Bývalý voják. O tom, proč se sem vypravil nemluví. Prostě tu je a dělá co se dá, protože to nejspíš považuje za správné. Jana přiznává, že jsou i osoby, které přispívat nechtějí. „Dovolala jsem se pánovi, jehož zaplavila voda v roce 2002. Tehdy se o něj nikdo nepostaral, takže neviděl důvod k tomu, aby teď někomu pomáhal. Chápeme to.“ Ale čím více materiálu sežene, tím více lidí bude moci podpořit ve svízelné situaci. Důvodem občasné zdrženlivosti je podle ní i to, že už jsou dnes lidé mnohem otrlejší. „Povodně jsou až příliš často,“ říká. „Lidé proto někdy raději přispějí na vzdálené Haiti,“ dodává. Ale stále je těch ochotných dostatek.

Kapka ke kapce

Vjíždíme do zasažených oblastí. Slehlá tráva. Vyvrácené stromy. Pytlíky v jejich korunách. Odpadky. Bahno. Otevřené domy. Ve vzduchu je cítit mokrá omítka. Hasičské vozy. Armádní auta. V mraveništi plném červených, modrých a zelených teček panuje podivný klid. Na večer hlásí meteorologové déšt´. Jana nám vypráví, že si také zažila evakuaci kvůli vodě. Nakonec to byl planý poplach, ale dodnes si vybavuje, jak jí táta říkal, kam schovat fotky a jak chodila po domě s kamerou a natáčela vše, co viděla, aby si uchovala památku. „V takových chvílích si opravdu začnete vážit toho, že máte domov,“ svěřila nám své pocity.

Sklad v Raspenavě (foto: Iveta Škrabalová)

Abhisar se proplétá mezi vším tím nepořádkem a vysvětluje mi, že jsou dva druhy pomoci. „Materiální a psychická. Lidé potřebují vědět, že nejsou sami, potřebují naději.“ Pét´a má telefon. „Ano mami, budeme v čistotě. Neboj se,“ říká do sluchátka. To Abhisarův telefon chvíli mlčí, takže se může věnovat nám. Pochvaluje si přítomnost armády a vzpomíná na Haiti. „Když tam byli američtí vojáci, tak to bylo dobré. Dnes jsou humanitární pracovníci napadáni,“ tvrdí. Pro místní bojovníky je totiž každý zápaďák bohatý kolonizátor, nemají vůbec pocit sounáležitosti. Je jim jedno, že jejich lidé umírají. Český starosta se prý vždy vděkem rozplývá, zatímco ten haitský se dobrovolníků ptá, kolik mu zaplatí, když je pustí do své vesnice.

Zastavuje nás policista a ptá se, kam jedeme a co tam chceme dělat. „To je opatření kvůli rabování,“ objasňuje mi Abhisar. „Příjem. Kde jste? Posíláme vám pytle s pískem,“ blížíme se ke stanovišti hasičského záchranného sboru v Raspenavě a už z dálky slyšíme pokyny z vysílaček. Je tu spousta aut. Vidím táborskou SPZ. „Náš majitel sídlí u Lužnice. Rozhodl se libereckému kraji věnovat několik desítek konzerv s hotovým jídlem,“ říká mi řidič dodávky. Nalevo ode mne zastavuje osobní automobil z Holandska. Vystupuje z něj postraší manželský pár, vyndává z kufru několik velkých igelitek a odnáší je na ohromnou hromadu nastřádaných zásob. Desítky balených vod, kolečka, lopaty, smetáky, kbelíky, rukavice, holinky, hygienické potřeby, dezinfekční prostředky, oblečení, jídlo. Abhisar předává část materiálu Filipovi, který nás dostal na starost. Mladý kluk. „Přišlo mi blbý sedět doma u počítače, tak jsem tady. Kamarád dělá u policie, vždycky mě sem vozí. Má dovolenou, ale stejně to tu řídí, protože je tu moc práce,“ dozvídáme se od něj. Jana se ho ptá, co všechno ještě potřebují. Žiletky na holení, něco na plísně, co se dá rozprašovat, repelenty, hrábě, krumpáče, motyky, lopaty, smetáky a dobrovolníky. Vyklidit jeden dům, ač se to nezdá, trvá den a půl. Snažím se fotit, ale mám pocit, že bych se měla držet spíš smetáku než fotoaparátu.

Nemůže hořet, když tolik prší

Opouštíme Raspenavu a snažíme se rychle kličkovat dál. Abhisar potřebuje být kvůli svému podniku okolo jedné hodiny v Praze.V Hejnicích předáváme část zásob další organizaci, Hope and Help. V jejím čele stojí Zuzka, maminka na mateřské dovolené, bývalá protichemická vojanda a žena na svém místě. „Ráno jsem se vzbudila a vidím Frantu pádlovat na raftu,“ popisuje Zuzka, jak rychle se vše semlelo. Snažil se sundat dědu ze střechy. „Slyšel jsem sirénu a říkal si, že nemůže hořet, když tolik prší,“ vzpomíná zase jeden z místních. Celé to byla otázka půl hodiny. „Vždycky je to ráz naráz. V Jihlavě taky pršelo jen hodinu, a řeka přesto spláchla vše, co tam stálo roky,“ pokračuje.

Hasič, Abhisar, Jana a Zuzka (foto: Iveta Škrabalová)

Zuzka zatím posílá zásoby do potřebných míst. Uhýbám před chvátajícím hasičem. „Jedu, nestíhám, nevím kam dřív,“ probíhá kolem a naskakuje do vozu. I Zuzky se Jana ptá, co je ještě třeba. „Trika, XXL, pro chlapy. Kdo nesmrdí není z Hejnic,“ vtipkuje. Hygienické prostředky. „Měli jsme tu kartáček se Spidermanem. Ne abychom ho dali nějakému dítěti, rvali se o něj dospělí,“ vzpomíná s poúsměvkem. Přichází člověk v reflexní vestě a ptá se, jestli tu nejsou třeba zdravotníci. „Nepotřebuju zdravotníky, potřebuju doktora, co bude předepisovat neurol,“ vysvětluje mu Zuzka. „Přišel k nám stařík pro balení vody, vzal si ho, a o kousek dál pak spadl do příkopu. Necháváme proto příchozí trochu vydýchat. Posadíme je a uvaříme jim čaj. Až potom k nim napochodujeme s lopatama.“ Zuzka dává uvařit čaj i nám a ukazuje mladému dobrovolníkovi, kde si vyměnit holinky. „Jestli ti uhnijou nohy, tak tě nechcem,“ volá za ním. „První to vyplavilo septiky. Sejdem se na kožním, ale na infekčním snad ne,“ objasňuje.

V Hejnicích zasáhly povodně více než polovinu obyvatel, i ty, co jsou na kopci. Mohla za to spodní voda. Ta poškodila i vodárnu. V prvních hodinách, kdy si lidé chodili pro vodu, panovala nervozita. Nechápali, že mohou dostat jen omezené množství, když jí ve skladě viděli spoustu. „Ze začátku jsem museli šetřit a čekat, až dostaneme víc. Když někdo začal blbnout, tak jsme mu dali lopatu a poslali ho pracovat,“ povídá Zuzka. Jdu si udělat fotografii a na odchodu ještě slyším: „Musíme udělat Ugandu. Na Madagaskaru bude třeba ochrana, kdo tam bude, tak to schytá za všechny,“ otáčím se a vidím diskutujícího Abhisara se Zuzkou.

Poušt´ je krásná tím, že někde skrývá studnu

Dalším cílem je Višňová a Heřmanice. Abhisar se už dávno vzdal původního plánu, že by byl v jednu hodinu v Praze. Cesty jsou rozbořené, mosty stržené, na mnoha místech se dá projet jen kyvadlově. „Hodně se spěchá, aby se mohlo čekat a čeká se, aby se mohlo pospíchat,“ vzpomínám na Jaromírova slova. Za Minkovicemi nemůžeme dál. Ptáme se muže, který nás posílá zpátky, kudy se dostaneme do Heřmanic. Neví, není tady doma. Máme se prý zeptat místních. Zastavujeme tedy u jednoho z domů, kde odklízí nepořádek dva lidé. „My vám neporadíme, jsme z Brna, zeptejte se naproti,“ povídají. Ptáme se tedy u druhého stavení. „Jste zdejší?“ Dostává se nám záporné odpovědi. „Zkuste slečnu,“ radí nám. Ale ani ona není odtud. „Můžete jet přes les,“ dozvídáme se až od ženy o několik metrů dál. „Ale budete zasraní.“ Musíme objíždět. Jana zatím volá firmám kvůli Haiti.

Heřmanice (foto: Iveta Škrabalová)

V Heřmanicích skládáme zbytek materiálu. Za námi, kde ční ze zvalchované louky jediný cihlový sloupek, stálo ještě minulý týden pět domů. Paní, co kolem nás prochází, vypráví, že sousedka jejího tatínka neztratila téměř nic, ještě teď se prý koupe v bazéně, ale huláká na dobrovolníky, že jí nepřišli vyčistit křoví. „Někdo nemá kde hlavu složit a ona řeší trochu nepořádku,“ povídá. Jen kroutíme hlavou. Přejeme pomocníkům hodně síly a vracíme se zpátky na základnu Hand for Help. Je okolo třetí hodiny. Na podlaze vidím ležet krabice plné triček. Nejsou sice od Vietnamců, ale jsou. Abhisar sděluje Jaromírovi, jak jsme pochodili a co je ještě třeba dodat. Loučíme se.

A co napsat závěrem? Myslím, že skutky lidí, kteří pomáhají jen proto, že můžou, mluví samy za sebe. Klobouk dolů před nimi. Malý princ by možná dodal: „Poušt´ je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.“

Fotogalerie:

• haiti
• hand for help
• hejnice
• heřmanice
• hope for help
• jaromír dolanský
• liberecký kraj
• Očima Generace 20
• oneness-heart tears and smiles
• Povodně
• Publicistika
• raspenava
• Reportáž
• sri chinmoy centre
• višňová