Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Bývalý textař Olympiku o hitech z 60. let: Jsou to mé děti

Již padesátým pátým rokem je skupina Olympic na scéně. Při jejím zrodu stál i Pavel Chrastina (76), autor písní Dej mi víc své lásky, Želva nebo Snad jsem to zavinil já. Mimo jiné i bývalý baskytarista a zpěvák kapely Olympic mluví o stále aktuálních hitech jako o svých dětech. Skupině už nevěnuje tolik pozornosti, přesto si s bývalými členy občas rád zahraje.

Těší vás, že některé hity Olympiku, ke kterým jste psal text, jsou i po padesáti letech stále aktuální?
Má první reakce, když mi tohle někdo řekne je, že jsem to nečekal. Když uděláte něco, na co se nezapomíná a jde to dopředu i přes další generace, je to jedině dobře. Při psaní těch nejznámějších hitů, jako je například Dej mi víc své lásky nebo Želva, jsme si říkali, že vydržíme tak pět let a pak přijde něco nového, co pošle naši tvorbu do zapomnění. Ale nestalo se, a ono se to kdoví proč stále hraje.

Nemáte už tyhle hitovky oposlouchané?
Ani ne. Jsou to takové moje děti, které přežily, aniž bych se o ně staral. Mně se dařilo psát dobré věci jenom s Petrem Jandou (frontman skupiny Olympic, pozn. red.) a ještě snad s kytaristou Láďou Kleinem. Zkoušel jsem to i s lidmi z jiných kapel, ale nikdy to nebylo ono a zapomnělo se na to. S Petrem i teď čas od času spolupracuji a někdy mu něco otextuji.

Takže Olympic i teď stále sledujete?
Sleduji a nesleduji. Když vydají desku nových písní, tak si občas něco pustím, ale málokdy jsem to album slyšel celé. Teď je to kapela, která žije svým životem. Z dob, kdy jsem byl jejím členem, to bylo od roku 1963 do 1969, tam zůstal jen Petr Janda a název kapely, nemáme toho už tolik společného. Pochopitelně, když pro ně jednou za čas něco napíšu, tak si pak poslechnu, jestli to má hlavu a patu, a jestli je to podobné mé představě o tom, jak by taková věc mohla znít

Proč vás už Olympic tolik nezajímá?
Ono to není, že by mne nezajímal, spíše se o něj starám jen tak okrajově. Je to tím, že jsem asi nechtěl být profesionální muzikant celý svůj život. A to je i ten důvod, proč jsem z kapely odešel. Do muziky jsem přišel jako vysokoškolák vyhozený kádrováky z elektrotechnické fakulty, vlastně jako amatér. Pak se mi to hodilo, rozjíždějící kariéra muzikanta mi umožnila vyhnout se vojně, a zároveň jsem začal studovat filmovou a televizní dokumentaristiku, kterou jsem chtěl opravdu dodělat. A tohle je u zrodu toho, co dělám zrovna teď. Komentuji vše, co se v Evropě děje a publikuji to na portálu Neviditelný pes. Takže já si Olympic občas poslechnu, ale mám zkrátka i jiné zájmy, na které obracím svou pozornost.

Stejně si ale občas s Olympic ještě zahrajete…
Ano. Všichni si jdeme svou cestou ale občas se sejdeme a zahrajeme si. Teď to bude na podzim k 55. výročí Olympiku. Na tuto příležitost chceme s Petrem vymyslet novou píseň. Naposledy jsme spolu hráli zhruba před dvěma a půl lety v jedné televizní show. Odehráli jsme tam dvě naše prvotiny. Výjimečně jsem si také před několika lety zahrál a zazpíval na dvou deskách ze série To nejlepší z Olympiku. Jsou tam i písničky, které na těch jubilejních koncertech vůbec nezpíváme. Popravdě, bojím se to doma pustit.

To vám nedá zvědavost?
Ty desky mám doma, ale slyšet je raději nechci, protože to bude hrozný. Petr říkal, že jsme občas mírně intonačně mimo, a já jsem k tomu všemu dost kritický i po tolika letech. Je to samozřejmé, nehrajeme spolu tak často, ať si to poslechnou naši potomci.

Slyšet nahrávku je jedna věc. Druhá je si spolu po tolika letech zahrát. Jak se při tom cítíte?
Z toho mám dobrý pocit, protože většinou to všechno funguje. Špatně se to vysvětluje, ale stále u nás platí to, že prostě víme, co ten druhý udělá. Už tenkrát, když jsme se dávali dohromady, jsme chtěli, aby se kapela skládala z těch nejlepších muzikantů, kteří si budou rozumět. A ta chemie kupodivu funguje do teď. Takže třeba s Petrem se mi hraje dobře, i když tam má teď nové lidi. Ostatně oni hrají všichni bezvadně.

Některé vaše společné texty se staly hity. Mají jednotnou interpretaci, nebo si je má každý posluchač vyložil po svém?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. My jsme vše, co jsme tvořili, dělali pro sebe a pro kapelu. Byli jsme mladí, to, co jsme napsali, vycházelo z nějaké naší zkušenosti a pocitů. Hodně těch písniček bylo o našich holkách, do kterých jsme byli zamilovaní. Třeba písnička Snad jsem to zavinil já byla o tehdejší dívce Petra Jandy, se kterou se zrovna rozcházel. Nelze psát jinak, než na základě toho, co si zažijete. Také to ale neznamená, že bych řekl: „To bylo napsáno pro tu a tu dívku.“ Většinou šlo o zobecnění.

A co třeba taková píseň Želva? Ta je o čem?
Janda veřejně říká, že je o ničem. Nedávno mi řekl: „Prosím tě, já už to zpívám 40 let a pořád nevím, o čem to je.“ Tak jsem mu také odpověděl, že nevím. Ale když jsem tu píseň textoval, šlo mi o něco jiného. Čeština je špatný jazyk z hlediska swingu. Má tříslabičná až čtyřslabičná slova a nemůžete s ní dělat tak snadno věci, které jdou bez problémů s angličtinou. Takže jsem se pokoušel text složit z krátkých slov a vznikla z toho Želva. A to je i důvod, proč si ten text lidé pamatují. Dobře se zpívá.


Aneta Řezníčková
Aneta Řezníčková
Po maturitě na ekonomické škole jsem se rozhodla jít jiným směrem a tak teď již třetím rokem studuji autorskou žurnalistiku na Vyšší odborné škole publicistiky. V Generaci 20 působím pátým semestrem. Co se týče mých zájmů, učím se tancovat a občas si jdu zaběhat. Ve volných chvílích maluji.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.