Své umění předvedl i světový šamion Joseph Encinia. Foto: Tereza Potocká

O poslední dubnové neděli si návštěvníci obchodního centra Chodov neodnášeli jen tašky s nákupem, ale také pár zajímavých informací o Bikram józe. Během celého dne bylo možné obdivovat pružnost jogínů. Vše vyvrcholilo večer hlavní soutěží Yoga Asana šampionátu v mužské i ženské kategorii a exhibicí současného světového šampiona této disciplíny, Josepha Encinia.

Bikram jóga je moderním druhem jógy, který vznikl v 60. letech 20. století. Jméno nese po svém zakladateli, manželovi Rajashree Choudhuryové, Bikramu Choudhurymu. Jedná se o dynamické cvičení, které se skladá z 26 asán — jogínských poloh a dvou dechových cvičení. Lekce probíhají v místnosti, která je vyhřátá na teplotu 42°C. Dochází tak k efektivnějšímu spalování tuků, formování postavy a detoxikaci organismu.

Ženy mají převahu

Letošního šampionátu se zúčastnilo celkem 27 jogínů — 21 žen a šest mužů. Všichni předvedli dvouminutovou sestavu asán, za kterou byli hodnoceni. V osmičlenné porotě byli také Rajashree Choudhuryová a Joseph Encinia. „Body soutěžícím udělujeme za jejich fyzický i duševní výkon, za společenské chování a filozofické znalosti,“ popisuje svou práci jeden z dalších arbitrů.

Do „fyzična” se řadí ohebnost a správnost provedení jednotlivých asán, výdrž v jednotlivých pozicích a koordinace pohybů. Mezi aspekty duchovní pak patří to, zda člověk žije svůj život v jogínském duchu — v potaz se bere chování soutěžících. Zda jsou přátelští, klidní, nenásilní. Jestli umí spolupracovat a jsou solidární k ostatním soutěžícím i porotě. Také je důležité to, jak se při cvičení tváří — zda z nich vyzařuje radost a vyrovnanost.

Vítězem mužské kategorie se stal Ondřej Hartman a mezi ženami vyhrála Lucie Tomášková. Oba pojedou reprezentovat Českou republiku na světový šampionát do Los Angeles. „Mám z toho velkou radost! Nevím, co jiného říct,” hledala slova bezprostředně po vyhlášení výsledků Tomášková. „Určitě to bylo i tím, jak se pořád usmívala,“ okomentovala situaci jedna z přihlížejících žen.

Cvičit může každý. Foto: Tereza Potocká

Chceme lidi zaujmout

Zviditelnění jógy bylo hlavním důvodem, proč se šampionát konal právě v obchodním centru. „Je zde spousta lidí. Když vidí, že se něco děje, zastaví se tu. Chceme lidi přilákat ke cvičení jógy. Ukázat jim, že se jedná také o sport a ne jen o protahování a duchovní záležitost,” svěřila se organizátorka celé akce Tereza Bonnet Šenková. Předchozí tři ročníky se totiž konaly v Praze v Betlémské kapli bez většího zájmu veřejnosti. „Veřejné cvičení je například v Indii tradiční záležitostí, díky níž se obliba jógy rychle rozšířila mezi obyčejné Indy. Tomu bychom se rádi přiblížili,” dodává Šenková.

Ti, co se józe věnují, se tak udržují v dobré zdravotní kondici i psychické pohodě. „Při cvičení jógy si formuji tělo stejně jako v posilovně, jen to není tak bezduché,“ prozradila mi Andrea, jedna z přihlížejících, která také zastává názor, že jóga je sportovní disciplínou. „Existuje dokonce Mezinárodní federace sportovní jógy, která při svém vzniku přesně definovala směrnice pro soutěžení v józe,” přidala se Hanka, která se jogínskému cvičení věnuje již 10 let.

Jde spíš o duši než o tělo

Mezi přítomnými se však objevili i odpůrci zařazení jógy mezi sporty. „Je to hloupost, mnoho věcí v józe nelze objektivně hodnotit. Podle mne by měl každý sport mít i cíl — proč s někým soupeřím. To u jógy postrádám,“ svěřila se Lenka, která se cvičení věnuje od malička. A vzápětí dodala, že se cvičením sice udržuje v kondici, ale duchovní rozměr je pro ní důležitější. Když cvičí, myslí prý jen sama na sebe. Odreaguj se, vypne a vyčistí si hlavu.

Lenka rozhodně nebyla s tímto názorem mezi diváky sama. „Dělají to pro peníze, sport je lákavější než duševno. Pokud bude jóga zařazena mezi olympijské disciplíny, přitečou další peníze i ze státního rozpočtů. To zavrhuji,“ rozčílil se Petr, cvičitel jógy z Písku. Poté sice přiznal, že jóga je v České republice opomíjena a získat nějaké peníze pro školy jógy by nebylo špatné, ale jiným způsobem, který zatím ještě nikdo nevymyslel.

Yoga Asana šampionát 2012. Foto: Tereza Potocká

Jógu (ne)bereme jako sport

Mezinárodní federace sportovní jógy vměstnala jógu do poměrně krkolomné definice, aby všechny „ujistila“ a snad i přesvědčila, že se jedná opravdu o sport. Zde je alespoň úryvek: Odměňuje duchovní inteligenci bytosti hodnocené prostřednictvím citové a emocionální inteligence prokázané během vystoupení každým soutěžícím, technikem a trenérem.

Odpůrci zařazení jógy mezi sportovní disciplíny argumentují tím, že každý jedinec provádí jednotlivé polohy tak, jak mu dovoluje jeho tělo. Tím pádem je to neporovnatelné a nezměřitelné. To popírá dva základní atributy, které musí mít každý sport. Zda je či není jóga sportem, je objektivně asi těžko posouditelné.

Umělecký kovář David Bruna při práci, Zdroj: soukromý archiv Davida Bruny

David Bruna se po absolvování gymnázia rozhodl pokračovat ve studiu na vysoké škole. Na rozdíl od ostatních studentů prvního ročníku ale velmi brzo zjistil, že ho další vzdělávání u knížek zas až tolik neláká. „Nastoupil jsem na policejní akademii, ale během prvních několika dnů jsem měl jasno, že to není to, co bych chtěl v životě dělat,“ vypráví David.

Ani druhý pokus nevyšel

Protože ho vždy bavilo vytvářet věci vlastníma rukama, nastoupil do učení v oboru umělecký kovář. To ho napadlo na základě zkušeností s ručními pracemi v tábornickém oddílu, který odmala navštěvuje. „Můj vedoucí oddílu je zároveň mistr na střední škole, kterou nyní navštěvuji a má svou vlastní kovářskou dílnu, kde mě ještě během studia zaměstnal,“ říká David.

Kovářská dílna, ve které nyní David pracuje, se zaměřuje na výrobu mečů a historických komponentů. Protože se vždy zajímal o historii, rozhodl se David znovu zkusit po roce v učení štěstí i na vysoké škole a nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy do oboru historie. Po absolvování jednoho semestru však zjistil, že nedokáže časově skloubit studium, práci a střední školu.

Vyrábění mečů i šperků

Začal se tedy od té doby plně věnovat dokončení kovářského učení a práci v mečířské dílně. „Meče vyrábí můj mistr, já se věnuji hlavně výrobě historických rekvizit, jako jsou svícny nebo kopí,“ vysvětluje David. S mistrem zároveň předvádí své výtvory na historických jarmarcích, a to především v Praze.

Svícen, Zdroj: soukromý archiv Davida Bruny

Úplně nejraději se však věnuje výrobě šperků. „Baví mě vymýšlet podobu šperku, pak i samotná jeho tvorba,“ říká David. Práce kováře je pro něj zaměstnání, kde může uplatnit vlastní fantazii a nemusí se téměř ničím omezovat. „Navíc dělám to, co mám rád, a to je pro mě v životě nejdůležitější,“ prohlašuje.

Je čtvrtek, 12. dubna a Rock Café polyká první hosty. Světlo pomalu prolévá hlavní sál, kde už se na besedu o cestě informace chystá jedna z největších hvězd, která na festivalu hostuje…

„Balzac“ chodí pozdě

Jolana Voldánová, reportérka České televize, je třetí den na antibiotikách, přesto to na ní na první pohled není znát. Kouzelnou větou při svém projevu trochu poleká budoucí žurnalisty. „Mami, až se v noci vrátíš domů, vzbuď mě. Rád bych si s tebou popovídal,“ tlumočí Voldánová nedávnou prosbu svého syna a dokonale tím vystihuje novinářský zápřah.

Sama tuhle profesi ani nechtěla dělat, od dětství směřovala k herectví. „Balzac“, jak sympatické reportérce přezdívali po slavném francouzském realistovi kvůli jejímu rozvláčnému psaní nakonec v mediálním přístavu zakotvila. Díky regionálnímu redaktorovi, jenž si jí všiml na jedné z talentových soutěží.

„A za celou moji kariéru mě ani nepotkal žádný velký trapas, přeřek,“ vypráví. Dokonce musela jeden uměle nahrát do upoutávky na předávání cen TýTý. „Prostě jsem řekla „Z pohledu nás mimozemšťanů“, aby tam mohl režisér něco dát,“ vykládá Voldánová.

Když beseda končí, sbíhám o patro níž, kde narážím na Petru Slancovou z TV Metropol. Na čtecím zařízení si u mladé černovlásky zkouším předhodit divákům zprávu. Jenže mě z jistého projevu vystrnadí kromě otravného agresivního světla z reflektorů netradiční jméno Bernard Mámrádsmrad, na kterém si měli všichni záměrně zlámat jazyk.

„Vyzkoušej si to ještě jednou. Já si tu zprávu taky jednou prolítnu, než to sjedu naostro,“ vykolejí mě Slancová, že tak letmá příprava na Mámrádsmrada stěží stačí. Uklidní mě ale, že s takovými jmény se člověk u čtečky přece jen tolik nepotká.

I pedagog měl v diktátu chyby
Vracím se do hlavního sálu. Uvnitř sedí zhruba třicetihlavá skupina a i moderátoři poslušně naslouchají. Ticho jako v kostele, zraky všech jsou zapíchnuté směrem ke kolenům. Vzduch prořezává jen hlas malé postavy z rohu místnosti. „Oděští, tuniští…,“ diktuje Jiřina Miklušáková, ochránkyně českého jazyka. „Sovová, neopisujte!“ okřikne moderátorku festivalu, když se dívka naklání přes rameno svého kolegy.

Pravopis si trénují i pedagogové. „Tak co, strejdo, kolik jsi měl chyb?“ přepadne šéf magazínu Generace 20 Martin Kézr patrona školního zaměření PR a marketingu Vladimíra Ilieva. „Čtyři. Ale bylo to strašně dlouhý, popsal jsem dvě stránky. Ke konci už mě bolela ruka,“ stěžuje si Iliev.

Kolem se zrovna plouží dva studenti se sklenkou a při pohledu na učitele probírající průběh drilu Miklušákové jim ztuhne úsměv na líci. „Diktát už byl? A my blbci jsme ho prolili na baru. Já se na to těšil,“ naštve jednoho z nich.

Patnáct rozvedených manželství
To už hodinky tikají chvíli před čtvrtou odpolední, že má přijít vrchol festivalového programu — bulvár versus investigativní žurnalistika. V diskusi se budou tříštit názory mezi šéfredaktorem SuperSpy Pavlem Novotným a hlavou Respektu Erikem Taberym. Zatímco první popíjí se studenty v baru, druhý o patro níž v klidu listuje festivalovými novinami.

„Vůbec to neberu jako souboj o to, kdo koho umlátí argumenty. Bulvár i seriózní novinařina jsou rozdílné pojmy a cílem je osvětlit tyhle světy posluchačům,“ říká před vystoupením Tabery. Pak už s aktovkou v ruce usedá na pódiu ke stolu, naproti němu před sebe Novotný pokládá krabičku cigaret.

Rozdíl, kdo z nich zastupuje jaký názor, je patrný na první pohled. Obrovitý Tabery vytahuje malý notes, přes kostkovanou košili mu plandá černé sako. Rozjařený Novotný si povytáhne volné rifle a spustí. „Já dělám intriky, nevěry, pomluvy. Rozvedl jsem už patnáct manželství, Pestrý svět ani jedno, to je úplný dno,“ střílí ze sebe hrdě syn slavného komika Petra Novotného s typickými sykavkami a povyšuje se nad konkurenci.

Pestrý svět? Co to je?
Tabery tenhle titul slyšel poprvé. Dokonce si ho musel zapsat do svého notýsku, aby ho později nezkomolil. „Bulvár nečtu, protože mám pocit, že bych tím někomu pomáhal ničit život druhých.“ Pak dokonce vytasí nepříjemnou zkušenost, kterou si s bulvárními médii prožil.

„Když vám zavolají, že váš bratr se zastřelil, vy o tom ještě ani nevíte a zeptají se vás, co vy na to, to mi přijde extrémně za hranou,“ popisuje Tabery. Novotný přidává, že posedlost mortalitou ho u ostatích kolegů fascinje. O smrti nepíše, prý nechce. „Jednou za mnou přišel podřízený a říkal, že by udělal módní policii z pohřbu. To je šílený,“ kroutí hlavou Novotný, který si ve svých novinářských začátcích vyzkoušel i seriózní psaní v MF Dnes nebo ve Večerníku Praha.

„Když slyším svůj protějšek, mám svou práci po dnešku ještě radši,“ usměje se poprvé za celou diskusi Tabery a od Novotného si přebírá dárek, poslední číslo SuperSpy. Letmo ho prolistuje a ušklíbne se podruhé.

Po dlouhém potlesku, který trvá skoro půl minuty, zmizí Tabery z Rock Café. Novotný v sále ještě chvíli přešlapuje, a pak mi ve chvilce shrne podstatu diskuze. „On píše hodnoty, já podřadnosti. Kdybychom tu argumentovali, tak mě bez problému převálcuje, to je jasný.“

Hana Lustigová, sestra loni zemřelého spisovatele Arnošta Lustiga, vyprávěla na setkání nazvaném „K čemu je Slunce, když není den?“ o příběhu své rodiny. Ta prošla několika koncentračními tábory. Mezi nimi byla právě i Osvětim. „Ve třiatřicátém začali utíkat Židé z Německa do Československa. A i když jsme byli ještě malí, chápali jsme vážnost situace,“ vzpomíná osmaosmdesátiletá drobná žena na dobu, která předcházela takzvanému konečnému řešení židovské otázky.

Za plotem ohraničující koncentrační tábor Osvětim se ocitla i Hana Lustigová s rodinou. Zdroj: wikimedia.org

Líčí tehdejší situaci a v hlase lze slyšet hořkost. Věci, co se učí ve škole o Hitlerově epoše, dostávají v tuto chvíli jiný význam. Člověk si najednou uvědomí, že nesmět po setmění ven nebo chodit do školy či v tramvajích jezdit jen posledních vozem nebylo jen omezení. Ale že takhle probíhala degradace lidské bytosti, jež vyvrcholila holocaustem. „Nejhorší na tom všem bylo ponížení,“ říká unaveně Lustigová.

V šestnácti letech našla Hana Lustigová zaměstnání. Třídila věci ukradené z židovských bytů. Zatímco jí pod rukama procházely věci jejích přátel a příbuzných, po celé zemi se šířil strach z transportů do koncentračních táborů, jež začaly a pokračovaly ještě dlouho poté. „Napjatě jsme čekali, kdy u nás zazvoní posel z židovské obce a donese proužek papíru, na kterém bude ortel. Dočkali jsme se ho v roce 1942.“ Rodina Lustigových, vyjma otce, byla převezena do Terezína.

Tísnivou atmosféru vyprávění životního příběhu přeruší Daniel Dobiáš s další zhudebněnou básní o myších a blechách dětí z koncentračního tábora. Ta naráží na špatné hygienické podmínky. Radostný výkřik „máme blešku k obědu“ však v kontextu s vyprávěním Lustigové vytváří dech vyrážející balast, kde se mísí úžas a hrůza, když si člověk uvědomí, že nemusí jít jen o báseň, ale o realitu.

Prosím strýčku, už žádné další sardinky!

V roce 1943 byl do Terezína transportován i jejich otec. V té době se o tábor začal zajímat Červený kříž. Němci však zorganizovali dokonalou iluzi, v níž byl místo „koncentráku“ rekreační tábor. „Jeden chlapeček měl při návštěvě lidí z Červeného kříže přijít k veliteli a říct, že už nechce další sardinky,“ vzpomíná Lustigová. Přitom vězni dostávali minimální porce jídla. Vypráví také o skupině umělců, jež jako vězni pořádali různá divadelní a operní představení.

„Když v opeře Brundibár zpívali ‚Brundibár poražen, my jsme to vyhráli,‘ představovali jsme si, že Brundibár je Hitler. Bylo to neuvěřitelně povzbuzující.“ Ale naděje byla v Terezíně v menšině. Převládal neustálý strach z transportu do Osvětimi, kde šance, že „neskončí v plynu“ byla minimální. Přesto se to však Haně a Arnoštovi Lustigovým i s matkou podařilo.  Jejich otec však takové štěstí neměl. Neprošel kvůli brýlím. „Když se Arnošt ptal Němců na tátu, ukázali jen na komín spalovny.“

Stará paní vzpomíná a hlas se jí místy chvěje. „Kvůli vším nám oholili vlasy. Nemohli jsme si je ničím přikrýt. Od té doby musím pořád nosit čepice, protože mám pocit, že je mi zima na hlavu.“  Když vlakem převáželi tisícovku vězenkyň do „dobytčáku“, Němci dali do každého vagónu tolik žen, že mohly stěží sedět. „Jednou nechali otevřené dveře. Má známá se mě zeptala: ‚Vyskočíš se mnou?‘ A já řekla ne. Zůstanu s matkou,“ popisuje Lustigová příležitost k útěku z transportu. Její známá, Eva Roupová, vyskočila. Přežila a dostala se do Prahy, kde potkala Arnošta, který také utekl.

V dubnu 1945 poslali Němci Hanu Lustigovou s maminkou do dolu. Měli nosit kamení. „Komu spadl kámen, toho zastřelili.“ Prvního května vjel do tábora americký tank. „Měl bílou záclonku v okně,“ vzpomíná Lustigová. V Praze se setkali s Arnoštem. A tím skončilo vyprávění o životě Hany Lustigové. Dál mluvila jen o svém bratrovi. „Byl můj život,“ odpovídá na otázku, proč nemluvila o sobě.

„Věřte mi, že dřív nebylo možné o tom mluvit. Já jsem si představovala, jak v té plynové komoře po chudákovi tatínkovi ostatní lidi šlapali, jak se snažili dostat ke vzduchu. Bylo to hrozné,“ říká Hana Lustigová se slzami v očích. A člověku nezbývá, než poklonit se před takovou sílou a vůlí k životu, jakou prokázala ona i její rodina. „Nikdy jsme nepřestali věřit, že Němci budou poraženi,“ hrdě a unaveně dodává Lustigová. Žena jako vystřižená z válečného románu.

Na trénincích fotbalistů se rozmohla moderní sportovní obuv. Nová inteligentní kopačka Adizero F50 se systémem MiCoach pomáhá zjišťovat výkonost profesionálních i amatérských fotbalistů. Nejen při trénincích, ale i zápasech se hráč jednoduše dozví například průměrnou rychlost běhu, jaká byla jeho maximální rychlost nebo jakou vzdálenost uběhl při vysoké intenzitě pohybu. „Čekal jsem sice zajímavější věci, než jen statistiky, ale i tak se mi funkce celkem líbí,“ říká Petr Kolář, amatérský fotbalista.

Detail na čip, zdroj: Noe Shořálek

Oproti systému, který používá Liga mistrů (měří jen vzdálenost) dokáže MiCoach zaznamenat mnohem více údajů. V podešvi této unikátní boty je menší dutinka, do níž se vkládá malinké čidlo. „Čip mě nijak neomezuje a ani nepřekáží,“ řekl Sportu.cz Pavel Horváth, fotbalista Viktorie Plzeň, který si kopačky vyzkoušel.

„Tyhle boty si nemohu dovolit, jsou opravdu drahé,“ smutní Karel Kopáč, který hraje fotbal skoro sedm let. Nejlevnější „chytré“ kopačky totiž v obchodech přijdou amatéry na skoro čtyři tisíce korun. Kopáč si také myslí, že by mu naměřené údaje stejně v ničem nepomohly. „Budu běhat stejně rychle s čipem i bez něj, nemá to na mě žádný vliv.“

Výsledky lze porovnávat i na Facebooku

Receptor snímá pohyb ve všech směrech a měří výkonové veličiny: průměrnou rychlost, která je zaznamenávána každou sekundu, počet sprintů, krokovou frekvenci, jak často trénink nebo zápas fotbalista odchodil nebo maximální rychlost, jež dokáže změřit každých pět sekund. „Jedná se o pomůcku, která přináší velmi zajímavé statistické údaje. Dokáží analyzovat, s jakou běžeckou intenzitou absolvovali trénink či zápas. Pro hráče i amatéry je to velká pomoc,“ myslí si Michal Včeliš — tiskový mluvčí FK Dukla Praha.

Kopačka Adizero F50, zdroj: Noe Schořálek

Do systému se zaznamenávají údaje na interní paměť po dobu až sedmi hodin. Všechna data lze bezdrátově propojit s iPhonem, iPodem nebo osobním počítačem. Tyto informace se dokonce dají zveřejnit přes Facebook, kde si mohou amatérští fotbalisté porovnávat své výkony a statistiky s profesionály. „Já si rád měřím rychlost sprintů se svými kamarády. Na známé fotbalisty ještě zdaleka nemám,“ usmívá se Petr Kolář.

Mezi nejznámějšího nositele inteligentního obutí je Lionel Messi, David Villa (oba z Barcelony) nebo Ashley Cole (Chelsea). Firma Adidas s vývojem ale zdaleka nekončí. Dokonce byla navržena počítačová hra MiCoach, která čerpá fotbalové vlastnosti přímo ze zaznamenaných údajů.

Tunely metra se  line zvuk nejrůznějších hudebních nástrojů. Odstartovala se šňůra koncertů, které pořádají studenti z Konzervatoře a vyšší odborné školy Jaroslava Ježka. Jednotlivá vystoupení studentů trvá necelou hodinu. „Chceme ukázat, že Konzervatoř Jaroslava Ježka umí hrát mnoho žánrů, ne pouze klasiku,” uvedl ředitel konzervatoře Milan Purnoch pro ČT24. Celý den probíhá celkem 22 koncertů ve 14 stanicích.

 Stojím na stanici IP Pavlova a z pohledu na mou tvář je znát únava z každodenní rutiny. Cíl jasný — stanice  Můstek na trase B. Nemám ráda, když se na mě lidé v metru lepí, raději si nasazuji sluchátka, zesiluji hlasitost a snažím se utéct do světa hudby. Netuším však, že se do něj za pár minut ponořím ještě více.

Teď se musím protlačit tím davem z vagonu, probíhá mi hlavou, když vjíždíme do mé cílové stanice. Jako vždy, i dnes se našlo několik lidí, kteří neznají pravidlo „nejdřív se vychází, pak se vchází“. Jen kroutím hlavou a prohlížím si reklamní tabule při jízdě na eskalátorech, když v tu ruší neznámý zvuk. Otáčím se a strhávám si sluchátka pod dojmem, že chce někdo projít. Omyl. „Teď vám zahrajeme směs vojenských písní od Karla Hašlera,“ slyším z povzdálí.

Skupina Lab Band z Konzervatoře Jaroslava Ježka, Zdroj: Kateřina Vaňková

Vestibul jako taneční parket

Dav lidí, který se utvořil při výstupu z metra, přilákala studentská kapela Lab Band KJJ pod vedením profesora Bohuslava Volfa. Dechový orchestr a zpěv mladé zpěvačky Anny Štěpánové oživil jindy zašedlé prostory. Snaha dostat se co nejblíže k muzikantům se zdá být nemožná. Nejsem jediná, koho mladí studenti zaujali.

Nespokojuji se s místem vzadu a deru se davem. Výborně, jsem v místě, kde je vidět i na muzikanty. Kolemjdoucí se zastavují a poslouchají swingové a jazzové písničky, také české klasiky. Ze studentů vyzařuje neuvěřitelná energie a je vidět, že je to baví.

Sešli se příznivci i odpůrci

První noty písní Ančička a Před Vejtoňskou hospodou, začínají lidem odhazovat zábrany. Několik párů neudrží svou energii na uzdě a jdou tančit. Takový impuls a podporu pro mladé umělce jsem opravdu nečekala. Děkování na sebe nenechalo dlouho čekat. „Prosím podívejte se za sebe a zatleskejte odvážlivcům, kteří tancují za vámi,“ neváhal upozornit posluchače mladý zpěvák, doprovázející Band.

„Je to úžasné, takové akce by tu měly být častěji,“ sděluje mi své dojmy důchodkyně Helena Šturcová. Dodává, že příště si na „koncert“ v metru vezme židli, aby jí nebolely nohy. To mladé pankáče, které podle typicky upravených vlasů hned poznáte, hudba dechových nástrojů nezaujala. Pokřikování nemístných poznámek si samozřejmě neodpouštějí, ale ne každému se dá zavděčit.

Uplynula necelá hodina a Lab Band se loučí. Lidé opouštějí vestibul a mizí v metru. Třeba se během dne podívají ještě do dalších stanic, kde je hudba přítomná až do desáté hodiny večerní. S úsměvem na tváři a plná pozitivní energie také odcházím zpět do všední reality. Doufám, že organizátoři udělají všechno proto, aby se z akce stala každoroční tradice.

Malým vlakových nádražím v Chocni ve východních Čechách se nesla hudba Wolfganga Amadea Mozarta. Do odjezdu vlaku mi zbývalo půl hodiny, a proto jsem následovala zvuky hudby až do vestibulu tohoto nádraží. V rohu tam stál mladý muž a žena. On hrál na housle, ona na hoboj.

„Klasická hudba dnes možná zažívá svou poslední cestu. To byl jeden z důvodů proč jsem ji chtěl přenést na místa, kde se mohla přiblížit širšímu okruhu publika,“ vysvětluje Karel Hampl, student Hudebního manažerství na JAMU, smysl svých koncertů, jenž jsou obsahem jeho bakalářské práce. „Chci tuto hudbu přiblížit i těm, kteří obvykle nenavštěvují koncerty filharmonie,“ dodává.

Koncert na nádražní v Chocni, Zdroj: soukromý archiv Karla Hampla

Podle jeho slov je cílem projektu, vedle potěšení cestujících i dalších návštěvníků, také představit nádražní haly jako možné koncertní prostory. „Krátíme si zde s rodinou čekání na vlak do Čermné,“ říká jedna z cestujících a dodává, že to byl pro její děti možná první koncert vážné hudby.

Nádražní hala jako koncertní sál

Před několika lety, když ještě Karel Hampl studoval hru na housle na konzervatoři v Kroměříži, potkal na vlakovém nádraží v České Třebové skupinu Čechomor, která zde v rámci svého turné zahrála neplánovaně několik písní.

Tehdy se v hlavě mladého studenta, jež je sám velkým milovníkem železnice, zrodila myšlenka „nádražních“ koncertů. „Řekl jsem si, že by byla škoda nevyužít koncertně tento prostor s dobrou akustikou,“ vysvětluje Hampl.

Společně se svou spolužačkou Pavlou Kosteleckou koncertovali během letošního jara na několika nádražích Pardubického kraje. První koncert proběhl v Pardubicích. Druhý v Moravské Třebové, kam přišli dokonce i lidé, kteří nikam necestovali.

Poslední koncert se uskutečnil 14. dubna na místě, kde se myšlenka projektu zrodila — na nádraží v České Třebové. Dorazilo tam bezmála sto návštěvníků. Mimo Mozarta zazněly též skladby od Františka Vincence Kramáře nebo Antonína Dvořáka.

Každý z těchto nevšedních vystoupení, chvílemi podbarvovaly zvuky staničního rozhlasu. Ten se jakoby hlásil o slovo, aby lidem připomněl, kde vlastně jsou.

 Nádražní koncerty v rámci bakalářského projektu Karla Hampla sice již skončily, nicméně pro velký zájem veřejnosti i samotných Českých drah, by měla klasická hudba v těchto prostorách opět brzy zaznít. Již v těchto dnech se jedná o uskutečnění koncertů na dalších nádražích Pardubického kraje.

Studentka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Gabriela se přihlásila na AIESEC. Jedná se o největší mezinárodní studentskou organizaci na světě, která nabízí stáže po celém světě a jednu nabídla i Gabriele. A protože návštěvu Ruska považovala za jeden ze svých snů, rozhodla se nabídky využít. Na táboře u Petrohradu dozorovala dvanáct dní. Pak musela místo uvolnit dalším stážistům.

Učili se navzájem

Gabriela Tiborová se svými svěřenci na táboře poblíž Petrohradu. Zdroj: archiv Gabriely Tiborové

„Člověk si řekne, že dvanáct dní je poměrně krátká doba, ale stálo to za to,“ říká Tiborová. Byla přiřazena k oddílu, v němž byly děti mezi deseti a čtrnácti lety. Na starost měla denní řád, vodila je na jídlo a dohlížela, aby bylo vše v pořádku a její svěřenci chodili včas spát. „Někdy to byl nadlidský úkol,“ vzpomíná Gabriela na chvíle strávené zaháněním dětí do postelí.

Co se jazyku týče, Tiborová se rusky učila na základní škole. Své znalosti „oprášila“ až na vysoké. „Podle informací měly děti umět alespoň trochu anglicky. Ovšem realita byla poněkud jiná,“ naráží studentka zlínské univerzity na neznalost cizího jazyka v případě ruských dětí. Tři z nich ovládaly angličtinu velmi dobře a tak dělaly české vedoucí tlumočníky.

Gabriela však také nezahálela a děti jí se zdokonalováním jejich rodného jazyka vydatně pomáhaly. „Učily mě ruská slovíčka, správnou výslovnost. Prostě všechno, co byla potřeba k tomu, abychom se domluvili.“ Tiborová také využila naskytnuté možnosti a v rámci odpoledního programu odučila jako vedoucí několik hodin angličtiny, kterou studuje.

Nebylo by doma líp?

Rodačka z Mikulova na Moravě vzpomíná na děti z ruského tábora s láskou. „Byly chvíle, kdy jsem seděla a přemýšlela nad tím, jak je asi doma a jestli by mi tam nebylo líp,“ popisuje stesk po domově. Jak ale sama říká, když k ní pak přišlo jedno z dětí, začalo se tulit a předcházet si ji sladkostmi, člověka nějaké stesky dost rychle přejdou.

A o tom, že si také děti oblíbily Gabrielu, svědčilo srdečné loučení. „Když jsem dětem řekla, že odjíždím, nejdřív jen nevěřícně koukaly. Pak se po jednom začaly sbíhat ke mně a plakaly, ať je neopouštím,“ popisuje Tiborová. Když pak šla přes tábor k taxíku, skupina asi patnácti dětí celou cestu skandovala „Gabriela, we love you“. „Byla to jedna z nejdojemnějších situací, jakou jsem zažila,“ dodává jednadvacetiletá studentka.

Víc sebevědomí a stylu

Podle Gabriely jsou si ruské i české děti v mnohém podobné. Několik odlišností ji však zaujalo. „Rusové jsou mnohem sebevědomější,“ přemítá. Navíc hodně dbají na to, co si obléknou a jak vypadají. „Holky se už v patnácti oblékají jako dospělé. Navíc ruské děti jsou na rozdíl od českých mnohem štíhlejší.“

A podle všeho to nebude jen zdravou stravou, ale hlavně rozmáhajícím se kultem krásného těla, který Rusko zasáhl. „Takřka všechny holky vypadají jako modelky. Většina kluků se zase pyšní vypracovanou postavou,“ popisuje ruskou mládež Tiborová.

Již osmý ročník studentského festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry s mottem: „Po stopách reportéra“ provedl jeho návštěvníky světem médií. Festival proběhl 12. dubna v pražském klubu Rock Café na Národní třídě, které se tak stává jeho již tradičním místem konání. Návštěvníci mohli vidět diskuse na zajímavá témata, vyzkoušet si interaktivní workshopy a hlavně se setkat tváří v tvář s mediálně známými osobnostmi jako třeba s Jolanou Voldánovou či Erikem Taberym.

Fotografie: Simona Svobodová, Noe Schořálek

Erik Tabery šéfredaktor Respektu při diskusi na téma: "Jedno téma dvakrát jinak (bulvár vs. investigativní žurnalistika)". Foto: Simona Svobodová

Rozhovory na kameru byly nedílnou součástí festivalu Všemi směry. Foto: Noe Schořálek

Pavel Novotný šéfredaktor SuperSpy při rozhovoru. Foto: Simona Svobodová

Festivalu se zúčastnil i velký počet pedagogů z VOŠP, kteří se při programu viditelně bavili. Foto: Simona Svobodová

Aneta Vojtěchová absolventka VOŠP při diskusi předčítá dotaz jednoho z diváků. Foto: Simona Svobodová

Aneta Vojtěchová s Pavlem Novotným. Foto: Simona Svobodová

Moderátoři festivalu Všemi směry Marta Sovová a Adam Skala. Foto: Simona Svobodová

Studenti VOŠP Miloš Zbořil a Barbora Dvořáková při natáčení. Foto: Simona Svobodová

Jolana Voldánová při rozhovoru. Foto: Simona Svobodová

Veronika Sedláčková při diskusi Cesta informace. Foto: Simona Svobodová

Jakub Kvasnička při diskusi. Foto: Simona Svobodová

Jolana Voldánová se při diskusi velmi dobře bavila. Foto: Simona Svobodová

Adam Javůrek při panelové diskusi Reportéři mezi námi. Foto: Noe Schořálek

David Antoš při diskusi Reportéři mezi námi. Foto: Noe Schořálek

Petr Uličný patří k nejzkušenějším trenérům v lize

Jak vám teď je? V zóně pro rozhovory jste chodil pořád dokolečka s rukama v kapsách a něco si brumlal.
Jsem naštvaný, prohráli jsme po blbym výkonu. Abych se přiznal, mluvit se mi moc nechce. Jsem teď prostě zklamaný.

Ani vtip by nepomohl?
Já na vtipy moc nejsem. Zasměju se, ale neřekl bych ani jeden. Nemám na to ten správný talent.

Mně se zdá, že z vás vždycky vypadne nějaká vtipná hláška.
To je asi tou mojí povahou. Nesnáším tyhle pocity, které zrovna teď po zápase v Teplicích (Olomouc prohrála 1:3) prožívám. Snažím se být furt pozitivní, ale vidíte sám, není to jednoduché. Pamatuji si, když jsem před lety sestoupil z první ligy s Opavou, byl jsem úplně zlomený, seděl doma v křesle, nohy pod dekou a s nikým nemluvil. Takhle mě asi moc lidí nezná.

Divím se, že člověk, který už třicet let trénuje v tak psychicky náročném prostředí jako je vrcholový fotbal, má stále náladu ještě na tiskovkách po zápase dělat legraci.
Vždycky to nejde. Záleží, kdo za kouče od soupeře sedí vedle vás. Když jsme se dřív potkávali třeba s Láďou Škorpilem, když ještě trénoval Liberec, to jste měli hned o čem psát.

Je pravda, že pro novináře jste poměrně vděčným terčem. Nevadí vám to někdy?
Ne, vůbec. Já proti vám nic nemám. Ono nejde brát všechno tak strašně vážně, jako to někteří trenéři dělají. Třeba Martin Pulpit (bývalý trenér Žižkova, pozn. red.) byl schopný druhý den po zápase volat do novin, proč jeho tým nedostal lepší hodnocení. To mi přijde strašně přehnané a zbytečné.

Na začátku jste říkal, že jste naštvaný. Platí to pořád? Působíte totiž jako obrovský kliďas.
Jéžiš, nepřipomínejte mi to. To víte, že mě to pořád štve. Ostrava je za náma už jenom o dva body, dřív jsme se cítili luxusněji.

A kdy se cítí luxusně Petr Uličný, když hodí fotbal za hlavu? Jak vlastně nejraději relaxujete?
Mám rád víno, koneckonců su z Moravy, ne? Večer, když je čas, si otevřu se ženou láhev a připijeme si. Ale nesmím to přehánět, už jsem starší člověk, tak aby to se mnou neseklo. Když jsem byl mladší, chodíval jsem si zahrát karty, k tomu pivo. To už ale nepěstuju.

Když jsme u toho, nemíváte někdy při fotbale pocit, že to s vámi praští o zem?
Dřív jsem zápasy hodně prožíval. Vždyť už mě taky dvakrát „trefilo“. Srdíčko dostává strašně zahulit jak z euforie, tak z frustrace. Dokonce mi doktoři řekli, že zátěž fotbalového trenéra je srovnatelná se zátěží kosmonauta. Když dáte gól v 93. minutě, jste šťastný, jako když se vám narodí dítě nebo vnouče. Dřív jsem rozhazoval rukama, řval, kroutil se, jak jsem to prožíval s hráči. Občas jsem i praštil do té boudy. Dnes už jsem klidný. Radši…

Ale i dneska se najdou šedesátníci, co mají problém krotit emoce.
No to je fakt, ale já nejsem nesmrtelný a taky trošku přehodnocuju to, co je pro mě důležité a jak lépe namotivovat hráče. Dřív jsem na ně řval, nebál se je vyrazit z tréninku, dneska už na ně koukám jako na mladý kluky, kterým dělám takovýho tátu do nepohody.

Je to na vás znát. Od lavičky působíte jako zkušený mentor, který přišel vyvést ze tmy vyjukané kluky.
No, a my tu v Teplicích dostaneme takhle nařezáno. Už abychom byli pryč.

Nosíte v sobě prohry dlouho?
Ne. Nebo se aspoň snažím je rychle házet za hlavu. Řeknu to takhle – čím blbějc hrajeme, tím dřív mě to přejde. Ale nejvíc mi vadí, když jsou ty zápasy od nás bez jiskry, bez nasazení. Z toho jsem pak tak zklamaný jako dneska.

Co budete dělat, až se vrátíte domů? Jak zaženete mizernou náladu?
Tak v první řadě si tenhle zápas s těmi mýma výtečníky rozeberu u videa. Budeme tak dva dny nalepení na televizi a koukat, kde jsou chyby, co musíme odbourat.

Spíš jsem myslel něco, co vám dá na chvíli zapomenout na vaší profesi.
Já z ní nikdy nevypadnu. Ligu trénuju už pětadvacet let. To přijdete domu a myslíte na fotbal, koukáte na něj pořád v televizi. Máte toho plný život. Ale na druhou stranu mi to přineslo tak krásné vzpomínky, že jsem za tenhle život sakra vděčný.

Ani u toho vína si na chvíli nevydechnete?
Člověk je v klidu, o to jde. A je pak celkem jedno, nad čím přemýšlí. Mně tam prostě skočí ten fotbal bláznivý a nemůžu se ho za boha zbavit.

Netrpí tím vaše rodina?
Ne! To vůbec. S manželkou si často povídáme u toho vínka, jak je čas. A se synem Tomášem jsem trávil spoustu času. Kráčel totiž v mých trenérských šlépějích.

To jste musel být hrdý otec, ne?
No, to teda. Jenže s tím pak po půl roce u holického áčka seknul. To mě strašně mrzelo. Ale s postupem času to člověk pochopí. Teď už vím, že do toho vletěl strašně brzy.

Myslíte, že se k trénování někdy vrátí? Přál byste si to?
Říká, že už ho ta práce nenaplňuje, vůbec se nikam netlačí. Dělá teď bookmakera a žije si velmi dobře. Ale já pořád chci, aby to zase začal dělat. Jenže musí začít postupně u mládeže, vypracovat se. Já taky musel krůček po krůčku.

INFOBOX – Petr Uličný
- narodil se 11. února 1950 v Uničově

- je ženatý, s manželkou Alenou má dva syny Petra a Tomáše
- jako profesionální fotbalista působil ve Spartě, Plzni a Olomouci
- během trenérské kariéry vystřídal dvanáct klubů, mimo jiné Brno, Zlín, Hradec Králové, Plzeň, Ostravu, Žižkov

- nyní trénuje první ligu v Olomouci, kterou vede už potřetí

- patří k nejdéle sloužícím českým trenérům, v Teplicích ve 22. kole první ligy trénoval svůj 408. ligový zápas.