Celiakie je charakterizována jako nesnášenlivost organismu na lepek, který se vyskytuje v obilovinách. Je to autoimuniní onemocnění tenkého střeva, což znamená, že tělo negativně reaguje na některu ze složek imunitního sysému, v tomto případě lepek. Jediným východiskem pro nemocné je doživotní dodržování diety, která vyloučí vešekeré potraviny obsahující lepek. To se na první pohled může zdát jako jenoduché, ovšem zdání klame.

I lidé s celiakií si mohou dopřát třeba pizzu. Zdroj: Jana Šrámková

Počet lidí trpících tímto onemocněním se za poslední roky zvýšil. Výsledky České gastronomické společnosti uvádějí číslo sto tisíc nemocných, což je oproti stavu před deseti lety dvojnásobek. Podle odborníků to ale neznamená to, že se tato nemoc rozšířuje. „V současné době ji dokážeme mnohem lépe rozpoznat, což dříve nebylo běžné,“ komentuje situaci MUDr. Jaroslav Utěšený, gastroenterolog, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá. Podle něj je jedním z klíčových kroků informovanost o tomto problému, která může pomoci k odhalení celiakie.

Jed s názvem mouka

Lepek se dnes přidává i do věcí, které by vás ve spojení s moukou vůbec nenapadly. „Nemohu třeba obyčejnou zmrzlinu, čokoládu, kečup, jogurty, rozpustnou kávu,“ vyjmenovává zlomek zapovězených potravin třiadvacetiletá studentka Kamila Nováková. Dietu drží už deset let a za ty roky už si zvykla. Pokud by ji porušila, ozvou se bolesti břicha a průjem a proto je v jejím zájmu hlídat si svůj jídelníček. Při dlouhodobém porušování mohou totiž navíc nastat mnohem vážnější komplikace vedoucí až k nádoru zažívacího traktu.

Tato dieta je výrazný omezující faktor především ve společenském životě. Ve většině restaurací bezlepkové jídlo nevaří a pokud ano, číšníci o tom často nemají povědomí. „Je mi vždy trapně, když se musím ptát, zda je to či ono bezlepkové. Je to pro mě utrpení, zvlášť, když mi to personál není schopen říct,“ říká Nováková. Je nucena si s sebou nosit svačiny a je prý někdy těžké, aby okolí vzalo na vědomí, že si jen tak na bagetu zajít nemůže.

Dostupnost zboží pokročila

Situace se však oproti minulosti zlepšila. Objevují se pizzerie nebo jídelny nabízející bezlepkové menu. Není jich mnoho, ale pro nemocné je to pokrok. Bezlepkové pečivo se také z pultů specializovaných prodejen se zdravou výživou dostalo do některých supermarketů. Svůj bezlepkový koutek má Globus, Kaufland či Billa. A že může být toto jídlo dobré, potvrzuje i rodina Kamily. Dietu drží pouze ona, avšak její rodina například na uzeniny bez mouky nedá dopustit. „Moje máma by dnes už obyčejný párek nebo salám nekoupila, protože jejich chuť se prý absolutně nedá srovnat,“ usmívá se Nováková.

Nevýhodou však zůstává cena, která je proti běžným potravinám až čtyřnásobná. Například balíček bezlepkových špaget stojí 90 Kč, chléb kolem 60 Kč. Vzhledem k tomu, že toto onemocnění je dědičné a často postihuje děti, musí tak mnohé rodiny sáhnout hodně hluboko do peněženky. „Drahé to je, ale nic s tím nenadělám. Hlavní je zdraví,“ krčí rameny matka Kamily Ilona Nováková.

Vítěz hudební ceny Apollo 2011 Martin Hůla alias Bonus. Zdroj: facebook.com

Slavnostní předání cen Apollo 2011 je už úspěšně za námi. Galavečer se konal 19. ledna na Nové scéně Národního divadla v Praze a vítězem se stal nezávislý hudebník Martin Hůla vystupující pod pseudonymem Bonus, se svým aktuálním albem Náměstí míru. Jako cenu získal sošku z dílny výtvarníka Maxima Velčovského a 60 000 korun od Ochranného svazu autorského. „Porota je snad složena tak, aby měla co největší vypovídající hodnotu, čili v ní jsou pouze aktivní hudební novináři a dramaturgové,“ doplnil Tenkrát.

Konkurencí k Apollům by mohly být právě již zmiňované ceny Vinyla, které ovšem tíhnou spíše k alternativnější, více undergroundové hudbě. V těchto cenách budou kategorie tři – Objev roku, Deska roku a Počin roku. Zde budou hlasovat opět aktivní hudební novináři a organizátoři počítají každoročně s jejich obměňováním, čímž chtějí zajistit, aby výsledky reflektovaly různé myšlenkové proudy. K samotnému aktu předání dojde na přelomu února a března. Pavel Uretšlégr společně s Tomášem Glombířem, kteří Vinyla iniciovali, slibují, že by měl být slavnostní večer především svátkem hudby s pestrým programem živých koncertních vystoupení při minimální ceně vstupenky.

Co se týče české veřejnosti, tyto dvě nové hudební ceny jim zatím nic neříkají. „O hudebních cenách Apollo se mi zmiňoval kamarád z koleje. Jediné, co já občas sleduji, jsou Andělé, kde mě především zajímají žánrové ceny a objev roku.“ Řekl student Viktor Dvorský. Na předávání Apollů byly ovšem tři celostátní televize a mediální ohlas byl dle pořadatelů větší, než předpokládali. Můžeme se jen domnívat, jak se bude dařit cenám Apollo a Vinyla, vše ovšem ukáže čas. Jak se staví ke vznikající konkurenci ředitel Andělů Lešek Wronka se nám nepodařilo zjistit.

Co je vlastně ninjutsu?
Název ninjutsu pochází z japonštiny a v překladu znamená „umění být neviditelným“. Jde tedy o umění přizpůsobit se jakékoliv situaci, všem podmínkám a dosáhnout vytyčeného cíle, pokud možno zcela nepozorovaně. Z širšího pohledu jde také o umění špionáže. Podstatné je, že se nejedná o bojové umění, za které bývá často zaměňováno.

Jak ninjutsu vzniklo?
Ninjutsu existovalo v určitých formách odjakživa. Samozvaným ninjou už mohl být i obyčejný „zlodějíček“, který si chtěl přilepšit krádeží, a nepozorovaně se mu to podařilo. To je vlastně také ninjutsu. Počátky tohoto umění jsou vidět prakticky všude.

Takže představa, že ninjutsu je záležitost čistě východních zemí, že pochází pouze z Japonska, Číny nebo Koreje, je mylná?
V podstatě ano. Například indiáni běžně vysílali členy kmene na průzkum okolí nebo za získáním informací o nepřátelské skupině. Ale nejen indiáni, ale téměř všichni špehové, ať už byli členy armády, nebo působili v „soukromém sektoru“, svým způsobem využívali některé techniky ninjutsu. Jen se jejich špionážní techniky nazývaly prostě jinak, než ve východních zemích.

Ale jak tedy vznikla ta typická představa o ninjech. Myslím zahaleného, mrštného bojovníka, kterého si každý ihned přiřadí k východním kulturám?
Samozřejmě, že „klasičtí“ ninjové sami o sobě patří hlavně do zemí orientu, už samotný název nám to napovídá. Ona postava zahaleného bojovníka v černém je pro východní země typická, ale hlavně díky výrazné popularizaci východních umění, ke které došlo začátkem 20. století.

A co onu popularizaci spustilo?
Těžko říct, kdo za tímto rozmachem stojí, jestli samotní bojovníci, kteří cítili, že jejich řady slábnou nebo skupinka laiků, které tyto styly zaujaly. Ovšem představovat si ninju vždy tímto populárním způsobem je chyba.

Ale proč?
Ninjutsu mohl využívat třeba i pivovarník, který potajmu zjišťoval recepty od konkurence, získané informace pak vylepšil a konkurenty zruinoval. Z tohoto pohledu můžeme ninjou nazvat každého, kdo využívá lstí a špionážních technik bez „ozdobného kabátu“.

Ninja neváhal zaútočit zezadu. FOTO: Marie Machytková

Jak byste tedy charakterizoval ninju?
Klasický ninja byl odmalička vychováván k tomu být ninjou. Vědomosti se předávaly většinou z otce na syna nebo v malých klanech. Byl to především skvělý bojovník, který uměl nejen dobře ovládat své tělo, ale také nepřeberné množství zbraní. Dokázal se skvěle přizpůsobit terénu, pohyboval se nepozorovaně. Musel být trpělivý a odhodlaný, ale nemohl příliš moralizovat. Ninja nikdy neváhal zneškodnit někoho ze zálohy a samozřejmě nikdy nepracoval zadarmo. Vyznal se také v mnoha jiných profesích, které perfektně ovládal.

Zůstaneme-li ještě ve východní kultuře, nabízí se nám srovnání ninjů a samurajů. Kdo byli samurajové?
Samurajové byli příslušníci vyšší šlechty, elitní bojovníci ve službách císaře nebo významného šlechtice. Jejich úkolem bylo především chránit. Pro samuraje byla čest více, než život. Nikdy neútočili zezadu, vždy bojovali čelem. Pokud to situace vyžadovala, neváhali zemřít, sloužili svým životem. Ale abychom je nepřechválili, pro čest byli schopni zabíjet i nevinné. Pokud jste se třeba před samurajem nepoklonili, byl to váš konec.

V čem se lišili od ninjů?
Ninja žil na okraji společnosti. Věděl, že může přijít o život a byl ochotný toto riziko podstoupit, pokud jste jej dobře zaplatili. Nikdy nesměl prozradit svou identitu, protože byl odsuzován společností kvůli nečestným taktikám. Nikdy jste si totiž nemohli být jistí, zda se vám do přízně nevetřel úplatný ninja se svým úkolem.

Jaký byl vztah ninjů a samurajů?
Samuraj ninju neuznával pro jeho úplatnost a lstivost. A ninja se snažil střetu se samuraji vyhýbat, protože nebyl natolik vybavený jako elitní bojovníci v ochranné zbroji. Měl však jedinečnou schopnost vytvořit si zbraň prakticky z čehokoliv, co bylo po ruce. A pokud by před ním samuraj složil zbroj a drahé zbraně, byl by to celkem vyrovnaný souboj.

Bylo ninjutsu čistě mužská záležitost?
Samozřejmě, že ne. V ninjutsu jde o umění špionáže, o schopnost splynout s okolím. Z čehož přirozeně vyplívá, že pro některé úkoly a situace se hodí více žena. Ženám, které ovládaly ninjutsu se říkalo kunoichi.

Lišily se nějak mužské a ženské bojové techniky?
Některé ano a jiné ne. Na ženy ovšem nebyl brán žádný ohled. V boji se musely vyrovnat mužům za všech okolností. Musely ale ovládat také perfektně tanec, zpěv, hudební nástroje a společenské chování. Právě proto, aby se mohly vetřít tam, kam muž nemohl. Byly to vlastně dokonalé herečky.

Sai původně sloužily k nabírání sena, FOTO: Marie Machytková

A jaké jsou typické zbraně?
To se nedá tak snadno říci. Je jich velké množství. Dnes mluvíme hlavně o krátkém špičatém meči, různých druzích srpů, vrhacích nožích a hvězdicích. Velmi zajímavé jsou také Sai – jde o párové zbraně, takové malé „trojzubce“, které původně sloužily zemědělcům k přemisťování sena (viz. foto). V dnešní době se ale musíme přizpůsobovat také moderním zbraním, protože ninja vždy musí dobře znát techniky, které proti němu mohou být použity. Proto se své žáky snažím učit jak například zneškodnit protivníka se střelnou zbraní, jelikož se s ní dnes klidně můžeme v boji setkat.

Proč se podle vás lidé rozhodnou věnovat ninjutsu?
Dnešního „typického“ člověka přivede k ninjutsu hlavně fakt, že zní tajemně a zároveň je zpopularizováno hromadou bojových filmů. I proto jej většina lidí z počátku považuje jen za další z mnoha bojových stylů, které jsou v nabídce. Jiní doufají, že se stanou silnými bojovníky, nebo alespoň přestanou být zcela bezbranní v případě napadení. Zpočátku jsou pak někteří překvapení, že se je snažím naučit technice tiché a klidné chůze.

V čem se dnešní ninjutsu liší od „obyčejných“ bojových sportů jako jsou karate, judo a další?
Rozdíl v našich trénincích je zásadní v tom, že se nesnažíme vytvářet primárně „zabijáky“. Umění správně zaútočit totiž přirozeně vyplyne ze schopnosti zneškodnit protivníka, proto se zaměřujeme více na defenzivu. Trénink neprobíhá standardním organizovaným způsobem, kdy před vámi stojí lektor a vy po něm opakujete všechny pohyby až do úmoru. Klademe důraz na individualitu. Samozřejmě, jsou některé základní kroky a techniky, které od žáků vyžaduji, ale oni sami se rozhodnou, jak rychle chtějí postupovat, na jakou úroveň se touží dostat.

Co mi může dát trénink ninjutsu?
Především se naučíte využívat potenciál vlastního těla, zklidnit mysl ve stresových situacích, vnímat své okolí i protivníka a hlavně pohybovat se v terénu bezpečně a nenápadně. Svým žákům předávám nejen technické, ale i filozofické znalosti, které můj mistr předává mě.

Vaše tréninky probíhají pokaždé venku a za každého počasí?
Většinou ano. Je důležité naučit se vlastnosti rozdílného terénu. Jinak se pohybujete na zablácené planině, jinak na zledovatělém povrchu. Pohyb, který vás zachrání za suchého slunečného počasí, může být fatální chybou při silném dešti na kluzkém trávníku. Navíc je důležité umět se vybavit do daného počasí. Když vím, že venku sněží a já budu další dvě hodiny kdesi v lese, musím se na to umět správně obléknout.

Je něco, s čím musím počítat, jestliže se rozhodnu věnovat ninjutsu?
Musíte mít obrovskou dávku trpělivosti, protože k cíli nevede rychlá cesta. Mohu vás naučit dva údery a dva kopy než vyrazíte do boje. A bojovat skutečně budete. Jenže, budete ve svých možnostech značně omezení a to už není ninjutsu. Ninja musí být jako chameleon – znát pestrou paletu technik a lidských vlastností tak, aby se jim uměl vždy přizpůsobit. A to chce čas.

Fanoušek s vuvuzelou. Zdroj: commons.wikimedia.org

V těchto dnech je v Gabonu a Rovníkové Guiney v plném proudu Africký pohár národů — mistrovství černého kontinentu v kopané. Světadíl se zahalil do barev národních týmů a vytváří naprosto neskutečnou atmosféru na stadionech. Celý zápas je slyšet hlasité, zuřivé povzbuzování, rytmická hudba a vuvuzely. To jsou rohy, které byly dříve z hliníkového plechu, pomocí nichž se dříve svolávali lidé. Nyní se tato trubka, která je již vyráběna z plastu používá spíše na tribunách. Tón, který při fouknutí vydává, se přirovnává ke slonímu troubení.

Letos je mistrovství o to výjimečnější, že se koná naposledy v sudý rok. To znamená, že se další ročník uskuteční už v roce 2013. Pořadatelemměla být původně Libye, jenže kvůli nestálé situaci v zemi přesunula Konfederace afrického fotbalu turnaj do Jihoafrické republiky, kde se konalo už MS 2010.

Rozdíly jsou převážně v taktice

Výkon hráčů většiny afrických mužstev je založen na běhavosti, na atletickém pojetí. „Hodně velkou vadou je ale taktika,“ vysvětluje Jan Homolka, který Africký pohár komentuje proEurosport a dodává: „Myslím si, že se v našich životech nedočkáme titulu mistra světa pro africký celek. Taktická vyspělost  týmů z tohoto kontinentu je prostě velmi špatná.“ I kvůli nedodržování strategie hry jsou některá mužstva vedena evropskými trenéry.

Podle barvy oblečení se hned pozná, komu příznivci přejí. Zdroj: commons.wikimedia.org

Dalším velkým problémem, který „černý“ fotbal má, je osoba hájící branku. Na starém kontinentu se celky mohou opřít osvého gólmana. V Africe je to ale jinak. „Brankářům chybí odhad. Je zajímavé, že sever světadílu má dlouhodobě lepší gólmany než zbytek,“ míní expert Eurosportu. Určitě si nemyslí, že brankář není ve hře důležitý, bohužel s ním však trenéři neumějí pracovat.

Individualismus bývá na škodu

Hráč se řítí na branku soupeře, má šanci, že vstřelí gól, a tak zakončuje sám. Sice má lépe postaveného spoluhráče, který by měl téměř stoprocentní „tutovku“, ale Afričan raději zkusí zakončit sám. „V krizových momentech zkrátka nehrají často týmově. Chtějí to rozhodnout sami,“ dodává Jan Homolka. Nedá se říci, že by evropští hráči někdy také raději „nesežrali“ míč, než by přihráli, ale častěji se snaží přihrávkou najít spoluhráče.

Velkým favoritem letošního afrického šampionátu je Pobřeží slonoviny, jehož jediné prvenství je spojené s rokem 1992. Nejúspěšnějším mužstvem jsou Egypťané, kterým se povedlo vyhrát již sedmkrát — naposledy v roce 2010. „Kdyby vyhrál někdo jiný než Pobřeží slonoviny, bral bych to jako velké překvapení,“ prozrazuje svůj tip na vítěze Jan Homolka. Který celek se nakonec stane fotbalovým králem černého kontinentu se dozvíme až 12. února.

I lidé bez domova chtějí slavit Vánoce. Foto: www.wikimedia.org

Zchátralé tělesné schránky, zarostlý líc a špinavé odpudivé oblečení od nocování, kde se dá. K tomu nejlevnější dosažitelná lihovina a máte před sebou bezdomovce jako vyšitého. Jenže přijdou Vánoce a i tihle lidé se zamyslí a ve svých komunitách chtějí oslavit svátky v důstojnějším pojetí. Často při žebrání využívají právě probíhající sváteční atmosféry a spoléhají na nekonečný soucit vydělávajících spoluobčanů.

„Nemáš cigáro nebo nějaký drobný?“ vybafne na mě nejužívanější frázi osmatřicetiletý Zdeněk Trousil, jeden z táborských bezdomovců. Možná, že patnácti korunami a krátkou startkou si ho získám a vyrazím z něj pár vět o tom, jak prožívá Vánoce.

Hlavně být spolu

O zázemí přišel před jedenácti lety, když byl vystěhován z táborského bytu za neplacení nájemného. „Vyhodili mě z práce a já neměl jak se uživit. Do tý doby jsem bral měsíčně dvanáct tisíc a přežíval jsem celkem v pohodě,“ říká Trousil, bývalý zaměstnanec sezimovoústeckého Kovosvitu, který teď musel ze své životní úrovně dost slevit a průměrně si vyžebrá za den tak kolem dvaceti korun. Když mu připálím, konečně se rozpovídá.

„Je nás v partě šest, pět chlapů a Maruška,“ ukazuje mi přes rameno na shrbenou stařenku, která sedí na lavičce a opřená lokty o kolena apaticky kouká kolem sebe. V parku na autobusovém nádraží tráví tahle skupina většinu roku, dokud je přijatelné počasí. „Jsme tu každý den, ale jakmile začne zima, chodíme spát do staré cihelny na Blanickém předměstí,“ vypráví Trousil.

Zatímco tenhle zvyk je pevně zavedený, s příchodem Vánoc dbá smutná šestice na pospolitost. Často si každý jde po svém, ale během svátků jsou spolu téměř nepřetržitě. Povídají si, kouří sesbírané nedopalky, usrkávají z lahváčů. Tak jako každý den. „Jsme strašně závislí na tom, co nám kdo z lidí dá. Stačí i blbá pětikoruna. Jenže většina nepustí ani vorla,“ potáhne Trousil z cigarety a v já si v jeho zapadlých očích všímám zklamání.

Sám za sebe

Každý ve skupině se o své získané finance stará úplně sám, nedrží žádnou společnou kasu. Trousil nasbíral den před Štědrým večerem 45 korun a mezi kolegy byl prý v tu chvíli lídrem. Nikdo z jeho přátel u sebe neměl víc peněz. Skočil do nádražního vestibulu a v trafice koupil šest půllitrových lahví piva po sedmi korunách. Akorát pro všechny žíznivé krky.

„Udělal jsem každýmu radost, večer v cihelně jsme si pak všichni připili a zazpívali koledy,“ zaráží mě Trousil svým vyprávěním. Na tu chvíli, kterou jsem s ním strávil, mi vůbec nepřišel jako vulgární, věčně zpitá postava. Nemá se kde umýt a páche, ale i věm se před Vánoci objeví sklon ke kultuře a tradici.

Nejčastěji mladí lidé mluvili o filmu. Na českých plátnech jsme v loňském roce mohli vidět například snímek Odcházení, jehož autorem a režisérem byl Václav Havel. Posléze vzniklo drama založené na skutečných událostech — Lidice. Ty byly velmi očekávaným filmem, který byl oceněn mnohem dříve, než se vůbec začal natáčet. Scénář byl totiž napsán dlouho před samotným natáčením a v roce 2007 získal Českého lva za nejlepší nezrealizovaný scénář.

Dalším významným dílem české kinematografie byl Alois Nebel nominovaný na Oscara. S úspěchem se setkalo i třetí pokračování animovaného Fimfára, které přineslo novinku. Pohádka z dílny Jana Wericha byla natočena ve formátu 3D a mnoho respondentů ji označuje za nejlepší 3D film u nás.

Tomáš Klus je stále oblíbenějším zpěvákem. zdroj:wikimedia.org

Ovšem nečinili se jen filmaři. Na hudebním poli se zrodila celá řada alb. S velkým úspěchem se setkala v pořadí třetí deska Tomáše Kluse — Racek. Tento osobitý písničkář získal mimo jiné na prosincovém předávání cen ankety Český slavík druhé místo v kategorii zpěvák. „Myslím si, že Klus má skvélý hlas a hlavně nápady. Karel Gott by mu měl přenechat první místo,“ říká sedmadvacetiletá Kateřina Hubková.

Dále jedna z dotázaných studentek uvedla festival United Islands odehrávající se vždy v červnu na pražských ostrovech, na kterém se jí líbí početné množství hudebních a často méně obvyklých stylů i kapel z různých zemí.

Pro šestadvacetiletého Jana Horynu bylo významnou událostí vystoupení francouzského jazzového trumpetisty Erika Truffaze. „Je to člověk, který svou hudbou neustále hledá nové formy vyjádření a nebojí se experimentu. Přitom je schopný držet si vynikající kvalitu,“ odůvodňuje Horyna svůj výběr.

Pro studentku Kateřinu Božkovou byla kulturním zážitkem nejznámější módní přehlídka u nás. Pražská Pařížská ulice se již osmým rokem proměnila v jedno velké molo. „Podle mého názoru je nejvýznamnějším kulturním počinem Prague Fashion Week, protože na žádnou podobnou akci nebyla tak velká reklama. Byl o ni opravdu velký zájem,“ říká Božková. Loňský žářijový týden módy byl ve znamení předních českých návrhářů.

Koncert pro Havla

Náhlý odchod Václava Havla zasáhl tisíce lidí, a proto byl narychlo zorganizován v pražské Lucerně koncert na jeho počest. Poslední rozloučení probíhalo 23. prosince ve všech sálech a zúčastnilo se ho několik tisíc lidí. Havlovi zde vzdali hold hudebníci v čele s kapelami a soubory, které měl rád. Hrálo se i divadlo a promítaly se filmy připomínající osobnost velkého českého státníka, spisovatele a dramatika. Na pódiu se objevila také legendární kapela The Plastic People of the Universe či Tata Bojs. „Bylo úžasné být u toho, když hudební velikáni vzdávají čest Václavu Havlovi,“ říká student obchodní akademie Miroslav Vacek, který se koncertu zúčastnil.

Z tohoto drobného výčtu různých událostí je vidět, že není jednoduché vybrat jeden jediný výtvor, akci nebo zážitek, který by předčil všechny ostatní. Pro každého vítězí na poli kultury něco jiného. Může to být film, nová deska, módní přehlídka nebo i lecjaká zajímavá výstava. Většina lidí nedokáže vybrat jen jednu věc, která je pro ně nejzajímavěší, protože rok 2011 byl zkrátka plný výrazných kulturních počinů.

O peníze bojoval stát, Sazka i TV Z1. Zdroj: Adéla Bujalská

V uplynulém roce došlo k několika významným problémům, které přímo ovlivnily českou společnost. Ne všechny byly finanční povahy, ale světa peněz se přesto nějakým způsobem dotýkaly. Vybrali jsme pro vás ty nejzajímavější.

Kam se poděly peníze z dotací?

V roce 2011 hned několikrát vyšly na povrch problémy ministerstev s čerpáním peněz z evropských fondů. V červnu Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) stáhlo žádost na více než 600 milionů korun na stavbu silnice z Brna do Mikulova. Důvodem byly nesrovnalosti v dokumentaci stavby. Podle náměstka ministra dopravy Lukáše Hampla hrozilo, že by ŘSD neprokázalo splnění podmínek pro udělení dotace. V kauzách týkajících se dalších silničních a dálničních projektů ale nakonec vyvstaly otazníky nad částkou dosahující až osmi miliard korun. Situací se podrobně zabýval i Brusel, který Českou republiku kritizoval za špatně provedenou dlouhodobou strategii a zabýval se i korupcí.

Obdobný problém v současnosti řeší i ministerstvo školství. Podle auditu provedeného Evropskou komisí může česká republika přijít o dotace ve výši až 50 miliard korun. Kontrola kritizovala nedostatečné kontrolní mechanismy, ale i nedostačující pracovní kapacitu, která správnou manipulaci s evropskými penězmi nezvládá. Komise ministerstvu například doporučila přijetí dalších administrativních pracovníků. To ale naopak propouštělo. Podle Bruselu může za chyby současné vedení v čele s ministrem Josefem Dobešem z Věcí veřejných. Dobeš naopak tvrdí, že problémy zdědil po minulé vládě.

Tvrdý boj o Sazku

Leden přinesl válku o Sazku. Sázková společnost se pod rozhazovačným vedením někdejšího ředitele Aleše Hušáka propadla do obrovských dluhů. Věřitelé v čele s miliardářem Radovanem Vítkem proto podali insolvenční návrh, na základě kterého započal několikaměsíční boj o provozování nejstarší české loterie. Hušáka se definitivně podařilo svrhnout až v říjnu, kdy Sazku za téměř čtyři miliardy korun koupily finanční skupina KKCG miliardáře Karla Komárka a PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.

Propad důvěry veřejnosti byl za tři čtvrtě roku tak výrazný, že nové vedení najalo pro reklamní účely Jaromíra Jágra. „Chceme, aby byl Jágr symbolem Sazky, čili aby se Sazka profilovala do kladných vlastností tohoto hokejisty,“ řekl Generaci 20 člen dozorčí rady loterijní společnosti Jiří Meixner. Zároveň přiznal, že firma dopustila debakl vlastními chybami. „Dali jsme prostor Hušákovi, aby společnost neskutečně vyprazdǒval,“ komentoval kauzu Meixner. V roce 2011 proto Sazka do reklamy investovala na 50 milionů korun. V tomto roce to má být dvojnásobek.

Konec televize Z1

Krachem ekonomické televize utrpěla hlavně rozmanitost ekonomického zpravodajství. Z1 se jako jediná česká stanice zabývala primárně světem peněz a byznysu. Touto tematikou ale nedokázala zaujmout dostatečné množství diváků ani investorů a musela se potýkat s rostoucím dluhem. Ten jen za rok 2010 dosáhl hranice 100 milionů korun. Vedení jej tedy muselo krotit například omezením víkendového provozu, kdy se vysílaly pouze dokumenty.

Ukončení vysílání ale přesto přišlo ve chvíli, kdy jej jen málokdo čekal. „Naopak jsme čekali rozšíření. Novým šéfem redakce se měl stát někdejší šéf zpravodajství ČT Michal Petrov,“ řekla Generaci 20 někdejší zaměstnankyně Z1 Jana Morávková. Petrov už ale nastoupit nestihl. O práci přišel dříve, než jí získal. Většina propuštěných se nakonec znovu uchytila v médiích.

Speed dating je událost, kterou zprostředkovává většinou seznamovací agentura. Ta pronajme prostory v kavárně nebo baru a za poplatek sjedná setkání mužů a žen. Každý stráví průměrně pět minut u stolu s dalším účastníkem a nezávazně si povídají.

Po uplynutí času se muži posunou k dalšímu stolu, což pokračuje, dokud se nevystřídají všichni u všech. Po skončení účastníci vyplní formulář, ve kterém uvedou, koho by chtěli vidět znovu. Pořadatelé pak formuláře porovnají a vyhodnotí. Když se sympatie shodují, předají kontakty.

Seznámení se může být i se slevou

Životní partner může čekat na Speed datingu Zdroj: http://commons.wikimedia.org

„Tento způsob seznamování jsem znala jen z filmů a nevěděla jsem co čekat. Byla jsem pak překvapená, jaký typ lidí vyhledává tento druh seznamování,“ říká Vendula Svobodová pořadatelka speed datingu. Dodává, že takto se seznamují úspěšní, ale časově vytížení lidé.

Nejdříve pořadatelka každého účastníka usadí ke stolečku. Zasedací pořádek je již připravený. Cena pak záleží na tom, kdy se lidé přihlásí. Začíná však na 690 korunách a pak to jde dolů. Například pokud pořadatelé potřebují někoho připojit narychlo, je cena nižší. Agentury navíc poskytují i studentskou slevu. Když se někdo účastní poněkolikáté, také ho to vyjde cenově výhodněji.

Odmítnutí není přímé

„Ne každý nám dá zpětnou vazbu, ale některé páry nám posílají svatební oznámení nebo jen dopis, že jsou stále spolu,“ mluví o úspěších speed datingu Svobodová. Sama se nikdy tohoto způsobu seznamování nezúčastnila, ale ráda by tak někdy učinila.

„Šla jsem to zkusit spíš ze zvědavosti, než že bych hledala lásku, ale člověk nikdy neví,“ říká studentka Veronika Stasiowská. Tvrdí, že atmosféra byla příjemná a ráda by se tohoto setkání někdy zúčastnila znovu. Prý tu lze potkat sympatické lidi, nové kamarády nebo i pracovní kontakty.

Při speed datingu se také lidé vyhnou přímému odmítnutí, protože nikdo neví, kdo koho zaujal, až do vyhodnocení, které obdržíte na e-mailovou adresu. To je velká přednost, protože se díky tomu zmírní nepříjemný pocit z nepřijetí.

Jaký je cíl knihy a pro koho je určená?
Samozřejmě je určená pro kohokoliv, kdo se o téma zajímá, ale na druhou stranu je určená i pro subkultury samotné. Motivací, proč kniha vznikla a jaký má smysl, je několik. Myslím, že velkou roli hraje například to, že je to nějaký časový záznam, poselství pro budoucnost o tom, jak jsme žili, vypadali, co jsme dělali, čím jsme se bavili. Potom je to určitá sebereflexe jednotlivých subkultur, a pak také návod, jak žít ve městě. Třeba pro mladé lidi, kteří ještě nejsou úplně vyformovaní a rozhodnutí, co by je mohlo bavit. Za další je to přehled současného stavu pro starší lidi, kteří nejsou součástí těchto subkultur. Další linií je konfrontační setkání subkultur, kdy se jedna subkultura může dozvědět něco o té další. Těch linií v poselství knihy je moc.

Výtvarník a raper Vladimir 518. Zdroj: biggboss.cz

Subkultur bylo původně třicet pět, podle čeho jste nakonec vybrali těch dvacet šest?
Ve finále už jsme volili podle srdce a pocitů. Samozřejmě velkou roli hráli určité logické aspekty, ale čím víc se blížila realizace a definitivní rozhodnutí, šli jsme podle pocitu, protože subkultur je velké množství a každá z nich se dělí ještě na další sub větve, což je prostě neobsažitelné. Naším cílem nebylo udělat vyčerpávající encyklopedii. Spíš nějaký pocitový přehled.

Na které tedy v knize narazíme?
Snažili jsme se obsáhnout co nejširší spektrum, takže v ní najdete styly od tatoo, punk, emo, skinheads, motorkáře, virtuální skupiny i black nebo freetekno. Jedním z těch stylů, které jsme nakonec vynechali, jsou mimo jiné jogini.

V knize je přes tři sta fotografií zástupců jednotlivých subkultur, jejichž autorem je Tomáš Souček. Jak jste tyhle lidi sháněli?
Za svůj život už jsem potkal obrovské množství takových lidí a s mnoha jsem v kontaktu. Byl jsem tedy schopný toho v tomhle směru dát hodně dohromady sám. Teď myslím spíš důležité osoby z center jednotlivých subkultur. Se svými kontakty samozřejmě přišel také Karel Veselý a Tomáš Souček. Dali jsme to dohromady a kde jsme nevěděli, tak jsme prostě hledali. Když jsme našli někoho, kdo nám přišel relevantní a prověřili jsme si, že to není někdo z okraje dané subkultury, tak jsme ho poprosili o další kontakty. Čili první fáze bylo vyselektování subkultur, druhá fáze přiřazení jednotlivých autorů a další, kdy autoři dodali tipy na lidi, kteří by se dali fotit.

Co vás podnítilo k vytvoření této knihy?
To, že mě oslovili lidé ze studia Yinachi (vydává knihu v rámci projektu Czech Original Fashion společně s labelem Bigg Boss, pozn. red.), kteří přišli s určitou představou rozpočtu a tématu knihy. Tohle téměř donucení bylo ale příjemnou povinností. Měl jsem dát dohromady tým, vymyslet koncept knihy, rozpracovat vše do detailů a zrealizovat. Dnešním dnem to všechno máme za sebou a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Byl jste tedy osloven jen vy a potom jste se domluvil na spolupráci s dalšími lidmi, jako je pan Veselý…
Přesně tak. Ze začátku jsem do toho nechtěl jít, protože jsem měl v plánu dělat desku a kvůli knize jsem ji musel odložit. To je vždycky závažné rozhodnutí v té pofidérní kariéře, kterou člověk dělá. Moment odložení desky je pro muzikanta hrozně nemilý, nicméně rozhodl jsem se tak. Mojí podmínkou ale bylo, že si sám dám dohromady tým lidí, kteří na knížce budou dělat, a celé to budu mít ve svých rukou, což Yinachi dodrželi a mají za to můj velký dík.

Obal knihy Kmeny. Zdroj: Šárka Prágrová

Jak dlouho trvalo vytvoření celé knihy?
Debaty o tom, že by se to celé mohlo uskutečnit, probíhaly od začátku roku. Na jaře proběhlo rozhodnutí, že se tak opravdu stane. Okamžitě jsem se začal scházet s lidmi z mého týmu. Postupně jsem je pro to musel získat. Samotná realizace začala až v červnu a práci jsme končili na konci září. Takže čtyři měsíce intenzivní práce.

To je poměrně krátká doba. Jak jste to stihli?
Ano, proto je udělaná takhle. Můj původní záměr spočíval v tom, že všechno napíše Karel Veselý a Honza Snopek, sociolog, který je v týmu také. Od toho jsme ale postupně upustili. Nejen z důvodů časových, ale i z důvodů koncepčních. Z toho pak vyplynula pomyslná rovnice, kdy knihu nakonec zpracovalo šestadvacet autorů. Díky tomu jsme byli schopní ji dát tak rychle dohromady. Každý se soustředil jen na to svoje, takže se to dalo stihnout. Jinak bychom tu knížku dělali rok dva.

Podle čeho jste vybírali autory jednotlivých kapitol?
Nejdřív vznikla tabulka toho, co by tam vůbec mělo být a k tomu jsme si pomalu začali přiřazovat potenciální autory, kteří nás napadali. Čili jsme vždycky šli po tom, aby to psal někdo z jádra té subkultury, ale samozřejmě byl kladený důraz na to, aby ten člověk uměl psát. Což ne ve všech subkulturách bylo možné. Naštěstí v drtivé většině ano. Vždycky ten konkrétní kmen má mezi sebou i člověka, který je publicisticky schopný. Tam, kde to možné nebylo, jsme hledali novináře, který už o tom někdy psal a je s tím tématem nějak v kontaktu. Právě díky tomu to šlo rychle.