Tomáš Sedláček: Za evropskou hysterií v době krize stojí i agresivní dějiny
Tomáš Sedláček (37) je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB. Vystudoval teoretickou ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a stal se stipendistou Yale University, která ho zařadila mezi pětici nadějných mladých ekonomů. V letech 2001 až 2003 působil jako ekonomický poradce bývalého prezidenta Václava Havla. Proslavil se bestsellerem Ekonomie dobra a zla, který byl přeložen do čtrnácti jazyků. Rád spojuje svůj obor s teologií, filozofií a uměním a hledá odpovědi tam, kde je mnozí odmítají vidět. Dlouhodobě upozorňuje na to, že Evropa klade příliš velký důraz na růst HDP.
Dlouho jste upozorňoval na zveličování úlohy HDP v Evropě. Co to říká o naší společnosti?
Evropané v sobě nezapřou jistý nacionalismus, který se projevuje v poměřování hrubého domácího produktu s druhými národy. Když to srovnám například s Amerikou, hrajeme si na to, že nejsme závislí na ekonomice. Ale nakonec se ukazuje, že na výkyvy v HDP reagujeme mnohem hysteričtěji než Američané. Když byla ve dvacátých a třicátých letech velká hospodářská krize, na rozdíl od Evropy tam žádná válka nevypukla. Podobně v roce 2008 nikoho nenapadlo, že by se USA měly rozpadat nebo zbavovat společné měny. U Evropské unie nás to napadlo přímo instinktivně.
Čím je to podle vás dané?
Máme agresivní dějiny. Když byla Evropa supervelmoc, chovala se brutálněji než Spojené státy americké, které jsou velmocí nyní. Je škoda, že je Evropská unie vnímána jako založená pouze na ekonomických hodnotách a nikoli na něčem hlubším . V momentě, kdy se ekonomice moc nedaří, máme tendenci zavrhovat celou evropskou integraci. USA mají ve směru integrace mnohem hlubší étos.
Je v Evropě nějaký stát, který už upustil od honby za vyšším HDP?
V některých zemích pomaličku dochází ke změně, možná i celkově v Evropě. Ještě před pár lety byl růst HDP modla, o které se nepochybovalo. Nyní začíná být důležitější pro stabilitu dané ekonomiky například nízký stupeň zadlužení nebo sociální vyrovnanost. Jsou země, které kvůli snižování dluhu schválně přibrzdily svůj hospodářský růst, například Finsko.
Ale až se ekonomika uzdraví, neobrátí se diskuze zpět primárně k růstu?
Toho se také obávám. Člověk si v sobotu ráno dává s kocovinou různá předsevzetí. Otázka je, co se stane, až nastane další pátek. Podle mě se nabízí změnit systém tak, aby politici neměli tendenci soutěžit v tom, kdo jak danou zemi zadluží. Tak jako dnes politik u nás nemůže tisknout peníze, neměl by moci tisknout ani dluh. To znamená depolitizovat i rozpočtovou politiku, nejen měnovou .
Může ještě v době krize smýšlení západního světa platit klasická etika ekonomie – člověk má být egoista a zisk je prvořadý?
Přirovnal bych to k fotografovi a slávě. Je pro něj důležitá, ale nesmí si z ní udělat úkol číslo jedna. Málokdy se mu potom práce daří, a když už, jeho původní záměr na fotkách vidíme. Podobně je zisk firmy nebo růst HDP důležitý, ale na žebříčku hodnot mu patří až páté, možná šesté místo. Na světě jsou mnohem větší problémy, než snaha o to, aby byl bohatý svět ještě bohatší.
