Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu
Ostatní návštěvníci se chystají na klasický okruh, my jsme se však po dohodě se speleologem Štěpánem Mátlem rozhodli prozkoumat Býčí skálu důkladněji. „Je to jeskyně dokonale univerzální, máme tu suché i mokré chodby všech možných velikostí, komíny, propasti a každý si tu tak něco najde,“ vypráví Mátl, zatímco si s přáteli připevňujeme na hlavu helmy s baterkou.
Za vstupními dveřmi se nachází obrovská jeskyně. Jeden ze speleologů zde právě skupince návštěvníků říká, že za druhé světové války sloužila nacistům jako podzemní továrna. Chvíli kopírujeme vyznačenou trasu, pak ale Mátl mizí v úzké skulině a my se vydáváme za ním. Hned na začátku na nás čeká takzvaná „chodba plazivka“.
V šortkách by to nešlo
Cestičkou, která je široká stejně jako my, se plazíme bahnem a vodou. Jeden z návštěvníků Tomáš Veselý až takové dobrodružství nečekal. Pomalu začíná chápat, proč se náš průvodce tolik divil nad jeho šortkami a trval na tom, aby si raději půjčil kombinézu. Každou chvíli je slyšet, jak naše přilby naráží do stropu. V pozici vleže a se skloněnou hlavou je vidět jen oranžový jíl a člověka hned napadne, jestli se tu nezasekne. „Díky bohu, že nemáme klaustrofobii,“ ozývá se za mnou.
„Jednou tady někomu spadl na nohu ‚kamínek’, kvůli kterému nemohl ani dopředu ani zpátky, tak zemřel,“ popisuje Mátl, čímž nás samozřejmě vyděsí. „Nebojte, tohle místo už má záchranka nacvičené,“ uklidňuje situaci. Konečně. Prostor, kde si můžeme sednout. Přestože v jeskyních bývá zima, po náročném fyzickém výkonu nám je spíše horko. Pokračujeme však dál a dostáváme se do míst, kde na nás čekají žebříky.
Stoleté žebříky
Zabahněné ruce po skále kloužou, přesto se hrdinně vydáváme za naším průvodcem. „Jak často ty žebříky měníte?“ zeptám se celkem naivně. Odpovědí mi je, že některé tu jsou už sto let, a ten, na kterém zrovna stojím, asi od 80. let. Už se raději neptám, kterého století. Následuje další překvapení. Nad potokem je připevněný řetěz. Jedinou cestou, jak se dostat dál, je chytnout se ho rukama a zapřít se nohama o mokrou skálu. Klouzavé podrážky by moc ideální nebyly.
„Speleologie je dost komplexní koníček zahrnující sport, adrenalin i vědu,“ říká Mátl. Dodává, že on sám by se označil konkrétně za jeskyňáře, jelikož ho baví dobývat nové prostory, kde ještě nikdo nebyl. My jsme po dvou hodinách v úzkých chodbách a studeném potoce absolutně zablácení, unavení, ale naprosto nadšení.
