Kamila Klausová: Bála jsem se, že Lidovky budou sloužit byznysu a politické sféře Andreje Babiše
Rozhodovala jste se dlouho, jestli z Lidových novin odejdete?
Ne. Pamatuji si přesně den, kdy přišla zpráva, že Andrej Babiš koupil Mafru. Bylo to koncem června roku 2013 a já v ten okamžik věděla, že nic nebude jako dřív, že se něco zásadním způsobem změní. Výpověď jsem podala až v říjnu, protože ještě nějakou dobu trvalo, než se převod nového majitele uskutečnil. V tom mezidobí jsem se hned začala rozhlížet po jiné práci.
Jaké změny konkrétně jste s novým majitelem čekala?
Já si neumím představit, že bych pracovala pod člověkem, který je v tak obrovském střetu zájmů. Obávala jsem se o celou redakci, že každý článek, který vypublikujeme, bude nějakým způsobem vykládán, interpretován, že budeme sloužit byznysu a politické sféře Andreje Babiše.
Kdy jste začala shánět novou práci?
Začala jsem se rozhlížet okamžitě. Měla jsem nabídku z Českého rozhlasu, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu pokračovat se skupinou lidí, se kterými jsem odešla z Lidových novin. Patřil tam Dalibor Balšínek, Martin Weiss, Lenka Zlámalová, Daniel Kaiser, Jan Dražan nebo Ondřej Štindl. Měli jsme určitou vidinu a na začátku roku 2014 jsme začali připravovat projekt Echo24, což je webový názorový deník.
Odešla byste, i kdybyste neměla v záloze žádnou alternativu?
Myslím, že ano, ale nechci působit nějak namachrovaně. Lehce se to říká, protože jsem věděla, že jsme tým a Dalibor Balšínek chce rozjet nový projekt, takže rozhodování bylo jednodušší. Plus ta nabídka z Českého rozhlasu, kde jsem se nakonec skutečně pár dní rozhlížela. Ale samozřejmě, v Lidovkách jsem byla šéfeditorka, měla jsem služební počítač, telefon, jistoty… a to všechno jsem musela opustit.
Zažila jste zásah do obsahu novin ze strany Andreje Babiše?
Ne, mně nikdo neříkal, že bych třeba nějaký článek neměla publikovat. Ale cítila jsem určitou obavu, že redakce se vůči Babišovi nechovala tak, jak by se chovala za normálních okolností. Bylo před volbami a jindy bychom dělali třeba tematické strany o podnikání Andreje Babiše, připomněli bychom, jak získal peníze, když zakládal Agrofert, ale tenkrát jsme tohle vůbec nedělali. Je otázka, proč to tak bylo, ale běžte psát něco proti člověku, který vás platí.
Myslíte si, že možná ani není nutné, aby majitel do obsahu zasahoval, ale spíš funguje autocenzura?
Jednak funguje autocenzura redaktorů, ale od roku 2013 mají Lidové noviny také jiné vedení. Šéfredaktorem je Ištván Léko, který je velmi blízký Andreji Babišovi, mají spolu velice přátelské vztahy. Babiš také financoval jeho internetový magazín Česká pozice. Uvažují stejně, mají podobný náhled na situaci. Nevím, nejsem u toho, když se domlouvají ohledně obsahu Lidových novin, ale to vnitřní zadání je asi jasné.
Jak vzpomínáte na začátky při budování nového webu?
Začínali jsme takzvaně na zelené louce, úplně z ničeho. Pronajali jsme si byt v Praze na Malé Straně, ve kterém nebyl vůbec žádný nábytek. Takže jsme museli vybavit redakci počítači, pak jsme začali stavět redakční systém, do kterého jsme měli články vkládat. Já jsem v minulosti dělala asi dva roky vedoucí webu Lidovky.cz a také na Týden.cz, takže jsem měla zkušenosti. Museli jsme navrhnout nový web, dohadovali jsme se, jakým stylem budeme pracovat.
Měli jste pochybnosti, jestli všechno zvládnete?
Samozřejmě. Věděli jsme ale, že to musíme zkusit. Dalibor nám řekl, že za rok nebo dva se uvidí, jestli projekt může přežít nebo ne. Už fungujeme dva roky a zdá se, že možná vyjde i ten třetí (smích). Mezitím jsme začali vydávat také papírový týdeník Echo.
Jak se změnil váš styl práce?
V Lidovkách jsem posílala noviny do tiskárny, dělala jsem titulní stranu a všechny další stránky jsem nějakým způsobem kontrolovala nebo navrhovala. V Echu jsem se vrátila zpátky a začala dělat znovu web. Pozici šéfeditorky jsem ale nezměnila.
Jste tedy momentálně po pracovní stránce spokojená?
Určitě. Odchodu z Lidovek v žádném případě nelituji. I když začátky Echa24 byly psychicky náročné, stálo to hodně času, úsilí, víkendové služby, kdy jsme se střídali dva editoři s Honzou Dražanem, a já měla pocit, že už v redakci bydlím, tak to pro mě bylo novinářsky št´astné období. Strašně mě to bavilo. Pořád sledujeme každý pokrok. Je hezké pozorovat, když něco roste úplně z nuly.
