Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání
Prvním krokem k profesi požárníka jsou mnohdy sbory dobrovolných hasičů (SDH). Tato příprava na budoucí povolaní je však neúplná. „Dobrovolnictví člověka na reálnou požárnickou práci připraví jen zčásti. Od osmnácti let může být každý člen ve výjezdové jednotce a jezdit k reálným zásahům. Záleží však také na tom, jaké má daná obec vybavení,“ popisuje třiadvacetiletý profesionální hasič Stanislav Šíma z Ostravy.
Na mnoha vesnicích v České republice však SDH právě některé vybavení jako například čerpadla či požární vozy chybí a nemůžou se proto účastnit zásahů. Někteří příslušnost ke sboru proto berou spíše jako koníček a užívají si atmosféru na hasičských soutěžích.
Ve stejné situaci byl i třiadvacetiletý Kamil Laštovička, který je student a zároveň profesionální hasič. „Dobrovolní hasiči mohou člověka připravit na odbornou praxi, ale jen někde ve větších obcích. Vždy záleží na tom, zda jsou tyto jednotky evidovány k případným výjezdům a zda mají požadovanou a nezastaralou techniku,“ říká.
Problémem je i teorie
Právě účast na požárnických soutěžích k dobrovolným hasičům neodmyslitelně patří. Připravit se však nestačí pouze na samotný takzvaný útok s hadicí v ruce. Součástí hodnocení jsou i teoretické vědomosti. Problémem však je, že soutěžící vědí, které otázky na ně na těchto kláních čekají, a proto jsou jejich znalosti velmi povrchní.
„Dobrovolní hasiči berou teoretickou přípravu mnohdy velmi laxně. Záleží samozřejmě i na tom, zda se účastí reálných zásahů či nikoli,“ uvádí Šíma. Popisuje také, že pokud chce někdo získat komplexnější informace a stát se profesionálem, musí se zajímat sám.
Cestu samostudia zvolil i Laštovička. „Práci hasičů studuji a zajímám se o ni i ve volném čase. Možná i to je důvodem, proč mě v reálné praxi nic nepřekvapilo. Nevím, co přesně mě na této práci baví, ale naplňuje mě pocit, když vidím, že jsme někomu pomohli a on je vděčný,“ popisuje.
